Článek
Možná proto, že v sobě pořád doufám, že čas zahojí rány, které tehdy vznikly. A možná proto, že se mi po těch lidech, ačkoliv mě ranili, vlastně stýská.
Byla to oslava, která měla být milá a klidná. Výročí našich rodičů, kulatiny, na které jsme se sjeli snad všichni – sourozenci, jejich děti, partneři, tety, strýcové. Byli jsme pohromadě poprvé po několika letech. Maminka měla radost, tatínek se usmíval, všechno působilo jako za starých časů. Jenže to mělo háček – už předtím visela ve vzduchu nevyřčená otázka. Co bude, až rodiče odejdou? Co se stane s domem, pozemkem, chalupou? A co s penězi, o kterých se jen šeptem říká, že nějaké mají? Nikdo to neřekl nahlas, ale všichni jsme to cítili. A někteří si to zřejmě už začali počítat.
Začalo to úplně nevinně. Skleničky cinkaly, smích zněl hlasitě, děti běhaly po zahradě. Někdo se jen tak zmínil, že „až jednou nebude třeba jezdit na chalupu, tak že by se to dalo pronajmout“. Jiný se přidal s tím, že „by bylo fér se domluvit, kdo se o co postará, aby to pak bylo podle zásluh“. A pak to bouchlo. Jeden bratr vstal, začal mluvit o tom, kolik let on jezdí na chalupu sekat trávu a že není ochotný se o nic dělit. Druhý mu připomněl, že do rodinné firmy nikdy nevložil ani korunu. A sestra se rozplakala a řekla, že ona je zřejmě ten černý pasažér, co se nikdy nepočítá. Atmosféra zhoustla, slova byla čím dál tvrdší, někdo se urazil, někdo vstal a odešel, někdo křičel. Naši mlčeli. Maminka zůstala jako ztuhlá. A tatínek, jinak tak rozhodný, jen sklopil oči.
Já tam jen seděla. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství, na to, jak jsme v tomhle domě s bratry a sestrou hráli pexeso, jak jsme na chalupě s dědou vařili guláš, jak jsme na zahradě stavěli bunkry z dek a větví. A najednou jsme tam byli jako cizí. Jako právníci, kteří si přišli rozdělit kořist. Nikdy jsem nevěřila, že se tohle může stát i u nás. Vždycky jsem si myslela, že jsme jiní. Že rodina je víc než majetek. Ale asi ne vždycky.
Po té oslavě se všechno rozpadlo. Nikdo si nezavolal. Sestra mi napsala jednu „SMS“, že je jí to líto, ale že potřebuje čas. Bratři přestali komunikovat úplně. Maminka se mi svěřila, že nechápe, kde se stala chyba. Že je bolelo vidět, jak se jejich děti dokážou rozhádat kvůli něčemu, co ještě ani nenastalo. Mluvili o tom, že možná spíš všechno prodají, aby se nic nemuselo dělit. A já je chápu. Po tom všem, co se stalo, bych to možná udělala taky.
Nejvíc mě ale mrzí to ticho. To, že jsme si přestali volat. Že Vánoce jsme slavili odděleně. Že děti se nevídají, i když dřív byly jako bratranci a sestřenice nerozluční. Že na tátovy narozeniny posíláme jen přání poštou. Cítím, že se ta prasklina v rodině pořád zvětšuje. Že každý čeká, kdo se první ozve, ale zároveň v sobě drží zranění, která si nechce přiznat. A je to zvláštní – na jednu stranu vím, že mě taky zklamali, že mě ranili. Ale na druhou stranu bych hrozně ráda vrátila čas a tu hádku nějak zastavila.
Možná je to lidské. Možná je to normální. Kolik rodin už se rozhádalo kvůli dědictví? Kolik lidí dnes nemluví se sourozenci, protože se nedokázali domluvit na tom, co je čí a kdo má nárok? Ale je v tom i něco smutného. Protože dědictví, ačkoliv je hmotné, by nikdy nemělo rozbít to nehmotné – vztahy, vzpomínky, pouta. Vždyť co z toho, že si někdo odnese větší podíl, když přijde o to, co drželo rodinu pohromadě?
Občas přemýšlím, jestli bych neměla napsat dopis. Nebo poslat všem zprávu. Přiznat svůj podíl, i když jsem tehdy spíš mlčela. Říct, že mi to celé je líto. Že mi chybí. Ale pak si nejsem jistá, jestli to nepůsobí slabošsky. Jestli už není pozdě. Možná už mají všichni jasno, že s tím druhým nechtějí mít nic společného. A možná si to myslí i o mně.
Jednou jsem se svěřila známé, že mě to celé pořád bolí. Řekla mi, že to zná, že přesně tohle se stalo i u nich. Že to není ojedinělé. Že jakmile se začne mluvit o dědictví, vyplavou na povrch všechna stará zranění, staré křivdy, rivalita z dětství. Že nejde ani tak o majetek, jako spíš o pocit uznání, spravedlnosti, přijetí. Možná právě proto je to tak citlivé. Protože za hádkami o peníze se často skrývají úplně jiné věci.
Moji rodiče ještě žijí. A pořád doufají, že se jednou usmíříme. Nevím, jestli se jim to přání splní. Ale chtěla bych, aby aspoň věděli, že já to chci. Že kdyby šlo jen o mě, vyměnila bych všechny peníze na světě za jeden společný oběd bez výčitek, bez napětí, bez křiku. Možná jednou najdeme cestu zpátky. A možná taky ne. Ale rozhodně na to nikdy nezapomenu.
Ať si kdo chce co chce říká, rodina je základ. A když se rozpadne kvůli penězům, je to dvakrát tak bolestné. Ne kvůli tomu, že něco ztratíme. Ale kvůli tomu, že jsme o sobě zjistili něco, co jsme vědět vůbec nechtěli. A ještě jedna věc je důležité, kdo bude dědit a co bude dědit, tak to by měli rozhodnout rodiče. A pak je tady také zákon, tak proč se hádat?
