Článek
Už patnáct let žiji v novějším bytovém domě na okraji města a myslela jsem si, že jsem za tu dobu viděla všechno možné. Od sousedky, která v šest ráno bruslila po chodníku před panelákem, až po pána ze čtvrtého patra, který si na balkoně choval exotické ptáky, jejichž řvaní bylo slyšet až do našeho bytu. Ale to, co se děje o jedno poschodí výš, překonává veškerou mou představivost o tom, jak se lidé dokážou mezi sebou domluvit.
Bydlí tam rodina Dvořákových - maminka Helena, tatínek Pavel a jejich syn Martin, kterému je už pětadvacet. Na první pohled normální lidé středního věku. Helena pracuje jako účetní v místní firmě, Pavel dělá v autodílně a Martin vystudoval ekonomku a živí se jako freelance programátor. Ale jak spolu žijí… to je něco, co by neuvěřil ani scenárista nejabsurdnější komedie.
Poprvé jsem si všimla, že něco není v pořádku, když jsem potkala Helenu a Pavla na chodbě. Šli současně, ale ne spolu, každý nesl jednu velkou tašku a dělali, jako když se neznají. Když se objevil výtah, Helena nastoupila první a zmáčkla šestku. Pavel čekal, až se za ní zavřou dveře, počkal a jel až za chvíli. Nejdřív jsem si myslela, že se možná pohádali, ale podobných scén jsem byla svědkem několikrát. A časem mi došlo, že to není výjimka, ale pravidlo.
Martin většinou cestuje výtahem s matkou. Viděla jsem je spolu mluvit, chodit nakupovat, dokonce jednou jsem je potkala v kavárně u náměstí. Ale s otcem? Nikdy. Když jsem jednou čekala na výtah delší dobu a Pavel s Martinem šli kolem, chovali se, jako kdyby se neznali. Pavel dokonce nestiskl ani tlačítko výtahu, aby na syna počkal, prostě si opět zavolal další a jel sám.
Největší šok mě ale čekal, když jsem se dozvěděla o jejich vnitřním uspořádání bytu. Naše sousedka z vedlejšího bytu je neuvěřitelně zvědavá, a protože mají Dvořákovi kvůli špatné izolaci poměrně hlučný byt, leccos je slyšet. Kromě toho měla dcera té sousedky před časem prázdniny a byla u nich v bytě, protože Martinovi dělala nějaké grafické práce. A to, co jí řekl, je k nevíře.
Byt 3+1 mají rozdělený tak, že každý má svůj pokoj. Helena má ložnici, Pavel má původní dětský pokoj a Martin má obývák přestavěný na ložnici s paravánem jako přepážkou. Na kuchyň a koupelnu mají vyvěšené rozvrhy - kdo má kdy nárok chodit na toaletu, kdy kdo používá sprchu a kdy kdo vaří. Helena má čas od šesti do sedmi ráno a od sedmi do osmi večer. Pavel má od sedmi do osmi ráno a od osmi do devíti večer. Martin má v pět ráno hodinku a pak večer po deváté. A Bože, tahle prasárna funguje! Ale nemusím si představit, jak to dělají, když někdo onemocní nebo je prostě nějaká změna.
Co je možná nejbizarnější, oni si přitom nijak zásadně nevadí. Není to jako když se manželé rozvádějí a čekají na prodej bytu. Oni prostě jen… nežijí spolu. Na schodišti si řeknou maximálně „dobrý den“nebo „na shledanou“, když jdou kolem sebe, ale žádný projev nenávisti, žádné křiky, žádné úšklebky. Prostě jako tři naprosto cizí lidé, které osud postavil do jedné domácnosti.
Pavel v sobotu odpoledne chodí pravidelně do hospody na rohu, Helena jezdí v neděli na chatu za svou sestrou a Martin tráví čas u kamarádů nebo doma u počítače. Ve všední dny pracují, večer každý ve svém pokoji. Na Vánoce si údajně nekoupí ani dárky. Helena s Martinem oslaví Štědrý večer spolu, Pavel jde k bratrovi. A takhle to jde rok co rok.
Snažila jsem se domyslet, co je k takovému životu přivedlo. Možná se už před lety rozešli, ale kvůli vysokým cenám nemohli prodat byt. Možná se jen unavili z hádek a tohle jim přijde jako praktické řešení. Nebo možná jsou prostě tři úplné introverti, kterým tahle neměnná rutina vyhovuje víc než cokoli jiného. Ale představit si v jednadvacátém století manželství bez jediného promluveného slova za den… to je něco, co mi prostě nechce do hlavy. A přitom to u nich funguje už dvacet let.
Možná by na to měl někdo napsat sociologickou studii. Nebo možná je to jen důkaz toho, že lidská přizpůsobivost nemá hranice a že existuje tolik způsobů, jak žít, kolik je lidí na světě. Jen nevím, jestli je to život, nebo jen přežívání v klidu.
