Článek
Když se Petr vrátí z práce, přesně vím, co se stane. Odloží aktovku na stejné místo jako vždycky, pověsí kabát na věšák, přezuje se do domácích pantoflí a řekne: „Ahoj, jsem doma.“ Ne že by v tom bylo něco špatného. Vlastně je to ta nejnormálnější věc na světě. Jenže po dvaceti letech manželství mě ta předvídatelnost dohání k šílenství. Víte, jaké to je, když víte přesně, co váš partner řekne nebo udělá? Když můžete odpočítávat sekundy do chvíle, kdy si sedne do svého křesla, nasadí sluchátka a na následující dvě hodiny zmizí ve světě Mozarta nebo Beatles?
Nebylo to tak vždycky. Když jsme se poznali, Petr byl spontánní, plný života. Dokázal mě v pátek odpoledne překvapit lístky do divadla nebo navrhnout výlet na hory, aniž by cokoliv plánoval týdny dopředu. Milovala jsem tu jeho bezprostřednost, to, jak dokázal najít rovnováhu mezi zodpovědností a radostí ze života. A hlavně – dokázal mě rozesmát. Rozesmát tak, že jsem se musela držet za břicho a prosit ho, aby přestal, protože už nemůžu popadnout dech.
Teď sedí v obýváku, poslouchá svou hudbu a čte si. Kdybych ho požádala o pomoc, vstal by, udělal přesně to, o co jsem ho prosila – ani o kousek víc, ani o kousek míň – a pak by se vrátil ke své knize. „Potřebuješ ještě něco?“ zeptal by se zdvořile. A to je právě to, co mě ničí. Ta zdvořilost. Ta dokonalost. Ten klid.
Minulý týden jsem se pokusila ho vyprovokovat. Schválně jsem nechala věci ležet, kam nepatří. Jeho ponožky jsem neuhladila do dokonalého obdélníku, jak to má rád. Zapomněla jsem koupit jeho oblíbený sýr. A víte, co udělal? Nic. Prostě si všechno srovnal sám, bez jediného slova výčitky. Když jsem se omluvila za ten sýr, jen pokrčil rameny a řekl: „To nevadí, dám si něco jiného.“ V tu chvíli jsem měla chuť vzít talíř a mrštit s ním o zeď, jen abych viděla nějakou reakci, cokoliv jiného než to věčné pokrčení ramen a ten mírný úsměv.
Včera večer jsem to už nevydržela. Sedli jsme si ke stolu, já s vínem, on s minerálkou, a řekla jsem mu to na rovinu. „Petře, já takhle nemůžu dál. Připadá mi, jako bys byl někde jinde, jako by mezi námi byla zeď. Nemluvíš se mnou, nesdílíš se mnou nic. Jsi tak… tak nudný. Tak strašně nudný, že se mi z toho chce křičet.“
Čekala jsem cokoliv – hněv, překvapení, smutek. Ale on se jen podíval z okna, dlouze se napil minerálky a pokrčil rameny. „Hmm,“ řekl po chvíli, „asi máš pravdu.“
Co na tohle můžete říct? Jak se můžete hádat s někým, kdo s vámi souhlasí? Jak můžete někomu vysvětlit, že vás dohání k šílenství právě tím, že je příliš dokonalý, příliš klidný, příliš… vyrovnaný?
Je to zvláštní, toužit po nedokonalostech. Po někom, kdo občas zapomene na výročí, kdo se někdy rozčílí nebo udělá něco neočekávaného. Po někom, kdo vás dokáže překvapit – i kdyby to mělo být nepříjemné překvapení.
Řekla jsem mu, že zvažuji odchod. Že potřebuji víc než jen klidnou existenci vedle sebe. A víte, co odpověděl? Nic. Jen další pokrčení rameny. Jako by mu bylo jedno, jestli odejdu, nebo zůstanu. Jako by náš vztah byl jen další položkou na jeho perfektně organizovaném seznamu, položkou, kterou lze odškrtnout s tím stejným klidem, s jakým každý večer skládá noviny a ukládá je na stolek.
Teď ležím v posteli a poslouchám, jak vedle mě pravidelně oddychuje. Přemýšlím, jestli ho vůbec ještě znám. Jestli jsem ho kdy znala. A hlavně – jestli on zná sám sebe. Jestli ta dokonalá fasáda, kterou si vybudoval, neskrývá něco, co ani on sám nechce vidět. Něco, co ho děsí natolik, že raději unikl do světa dokonalého řádu a ticha. A nejvíc ze všeho přemýšlím, jestli ho dokážu milovat i takového. Protože pod tou vrstvou frustrace a zoufalství ho pořád miluji. Jen nevím, jestli to stačí.
