Článek
Když mi ale manžel mezi řečí oznámil, že letos místo slané vody a slunce pojedeme „pomoci mamce na chalupu“, myslela jsem, že vtipkuje. Nebyl to vtip. Kufr s letními věcmi jsem nechala stát v předsíni, a do auta jsme nakládali kýble, rukavice a staré hadry. Prý je potřeba vyčistit studnu, natřít plot a sklidit třešně.
Cesta byla dlouhá a tichá. Na místo jsme dorazili odpoledne, když se obloha zatáhla a zvedl se vítr. Chalupa na samotě působila spíš jako kulisa k hororu než idylické útočiště. Tchyně stála ve dveřích s pohledem, který mi dal jasně najevo, že nejsem host, ale pracovní síla. První večer jsem se snažila brát to s humorem – přesvědčovala jsem se, že možná najdu klid v přírodě, že vypnu od počítače a městského hluku. Jenže už druhý den ráno jsem stála po kotníky v blátě a vytahovala z rybníčku staré větve, zatímco tchyně z terasy dohlížela, jestli to dělám „pořádně“.
Dny se slévaly v nekonečný seznam úkolů. Natírání plotu, plení záhonů, věšení prádla, vaření pro šest lidí. Jediné, co připomínalo dovolenou, byl západ slunce – a i ten jsem sledovala s hadrem v ruce, protože se zrovna drhly okna. Manžel mi opakoval, že „tohle má přece taky svoje kouzlo“ a že „je fajn pomoct rodině“. V duchu jsem počítala, kolik dnů by mi zbývalo u moře, kdybychom odjeli podle původního plánu.
Jedno odpoledne jsem si vyprosila hodinu volna. Sedla jsem si na starou lavičku za stodolou, kde bylo slyšet jen bzučení včel a šumění stromů. Poprvé za celý týden jsem měla pocit, že dýchám. Zavřela jsem oči a představovala si, že jsem někde na pláži, s nohama v písku a slaným vzduchem v nose. Trvalo to přesně devět minut, než mě přišla tchyně zavolat, že je potřeba přemístit polínka z kůlny do sklepa.
Poslední večer, když jsme seděli v kuchyni u čaje, tchyně prohlásila, že jsme udělali spoustu práce a že „to bylo určitě lepší než ležet někde u vody“. Usmála jsem se, ale uvnitř mě pálilo vědomí, že tohle léto si už nikdy nevrátím. Možná to byla rodinná povinnost, možná zkouška trpělivosti. Ale především to byla lekce, že ne každá dovolená je odpočinek – a že někdy je horší jet někam, kam nechcete, než zůstat doma a pracovat.
Dodnes, když vidím fotky známých od moře, cítím v rukou bolest z natírání plotu a v nose pach zatuchlého sklepa. A říkám si, že příště, ať to stojí, co to stojí, raději zaplatím dvě letenky a poletím kamkoli, jen ne k chalupě, kde se místo vzpomínek na léto skládají polínka do sklepa.
