Článek
A přesto – nebo právě proto – je moje dítě spokojené. Možná ne zvláštní. Ale obyčejně šťastné.
Vždycky mě překvapí výraz ve tváři jiných matek, když řeknu, že naše dítě žádné kroužky nemá. Jakoby čekaly, že dodám: „Ale hledáme! Něco mu najdeme, nebojte.“ Jenže já to neříkám. A hlavně – necítím potřebu to říkat. Neomlouvám se, nevysvětluju. Jen jsem si zvykla na ty pohledy. Na to mlčenlivé překvapení. Na tu podprahovou otázku, která zní jako výčitka: A co teda dělá po škole?
No, třeba si hraje. Maluje si. Staví z lega. Běhá venku. Chodí s kamarády na hřiště. Občas si jen tak lehne a kouká z okna. Někdy si hraje se psem, nebo mi pomáhá s večeří. A víš co? Někdy taky nedělá vůbec nic. A já to beru jako dar.
Neříkám, že kroužky jsou špatné. Sama jsem v dětství pár měla. Někdy jsem je milovala, jindy jsem tam chodila z povinnosti. Ale dnešní doba to celé posunula do jiné roviny. Jako by to byla soutěž. Kolik aktivit dítě zvládne. Co všechno stihne. Jak moc rozvíjené je. A jak rychle. Každý týden nový kurz. Každé dítě malý projekt. A každá máma trochu manažer.
Děti dnes mají diář plnější než někteří dospělí. Po škole oběd ve spěchu, pak tanečky, flétna, logopedie, dramaťák, plavání… a domů se vrací unavené. A mámy s nimi. Já vím. Chtějí pro ně to nejlepší. Chtějí, aby měly možnosti, dovednosti, sebevědomí. Ale někdy se v tom všem ztratí jedna jednoduchá otázka: Chce to vůbec to dítě?
Když se mě někdo zeptá, proč náš syn nemá kroužky, říkám, že jsme to zkusili. Dali jsme mu prostor, nabídky, možnosti. Ale sám se necítil. Ne že by byl líný. Jen to prostě necítil jako potřebu. A já ho nenutila. Věřím, že jednoho dne něco objeví sám. Něco, co mu sedne. Co si vybere on, ne já. A do té doby? Chci, aby měl volnost. Aby měl dětství, které nebude naplánované na minuty. Aby se mohl nudit. Aby měl prostor přijít na věci sám. A hlavně – aby měl čas být jen tak.
Dnes máme pocit, že když dítě nenacpeme do kroužků, něco zanedbáváme. Že je ochuzujeme. Ale co když je to právě naopak? Co když tím, že ho necháme chvíli být, mu dáváme víc, než si myslíme? Ticho. Prostor. Dýchání. Vlastní tempo.
Taky si pamatuju, jak jsme to měli my. Když jsme po škole šli ven. Do parku, na plácek, k potoku. Vzali jsme si rohlík, pití, klíče a svět byl náš. Hráli jsme si na cokoliv, vyprávěli si, lezli po stromech. Byli jsme samostatní. A měli jsme svobodu. Dnes spoustu dětí vede dospělý krok za krokem. Kroužek, přesun, svačina, úkoly. Všechno přesné, všechno řízené. A spontánnost? Tu hledáš lupou.
Možná je to odvážné rozhodnutí. Možná mě některé mámy považují za nezodpovědnou. Ale víš co? Když se večer dívám na svého syna, jak spokojeně usíná, jak mi vypráví o tom, co si s kamarádem vymyslel, jak je sám v sobě klidný – vím, že tohle je dobře. Že v té jeho „nečinnosti“ je velké množství tvořivosti. A že jeho dětská duše má dost místa, aby rostla svým tempem.
Kroužky mohou být skvělé. Ale nemají být povinností. Ani znakem dobrého rodiče. Mají být radostí. Pro dítě. Ne pro rodiče, kteří pak mohou hrdě říct, že jejich malý chodí na robotiku a street dance. A i když to zní přitažlivě, ne každé dítě to potřebuje.
Možná přijde čas, kdy si sám řekne. Že chce něco zkusit. A já ho v tom podpořím. Ale do té doby – nebudu ho tlačit. Dětství je krátké. A dnešní svět je už tak dost náročný. Tak proč mu přidávat další kolotoč, když si zatím vystačí s kamínky, knihou a psem?
Mám dítě, které má čas. Čas být, přemýšlet, pozorovat. A to mi přijde jako víc, než by mu momentálně dal kterýkoliv kroužek. Takže ne, nejezdíme nikam třikrát týdně. A přesto se u nás doma dějí velké věci. Jen nejsou v rozvrhu. Jsou v srdci. A tam se toho děje víc, než se zdá.
