Článek
Ale nikdy bych nečekala, že se dostanu do situace, kdy mě někdo začne šikanovat tak, že nebudu mít jinou možnost než odejít. Když jsem do firmy nastoupila, těšila jsem se. Byla to práce, kterou jsem chtěla, dobrý plat, zajímavá náplň. Kolektiv na první pohled působil přátelsky. Se všemi jsem si rozuměla, až na jedinou osobu – Janu.
Byla tam už dlouhé roky. Starší, zkušená, známá tím, že si na všechno stěžuje, ale zároveň si udržela své místo, protože věděla, jak na šéfa. Měla přehled o všem, všude byla, ke všemu měla komentář. Ze začátku jsem se snažila být milá, dávat jí najevo respekt, poslouchat její rady. Myslela jsem si, že si k sobě najdeme cestu.
Jenže ona měla jiný plán.
Od prvního dne mi dávala najevo, že tam nemám co dělat. Pohrdavé pohledy, ironické poznámky, věty jako „Tohle bych dělala jinak, ale chápu, že ty to ještě neumíš“ nebo „Neber si to osobně, ale já mám prostě ráda, když věci fungují správně.“
Nejdřív jsem to brala jako běžné pracovní tření. Jenže postupně to začalo přerůstat ve skutečné peklo.
Každou moji chybu hlásila vedení. I když šlo o drobnosti, které dělá každý. „Jana říkala, že se to musí udělat jinak.“ „Jana upozornila, že jsi včera něco špatně zadala do systému.“ A když jsem se ohradila, s nevinným úsměvem odpověděla: „Já jen chci, aby všechno fungovalo správně, nic proti tobě.“
Začala mě kontrolovat. Chodila mi za záda, dívala se mi do monitoru, opravovala věci, které nebyly špatně. Pořád mi něco vyčítala. Prý jsem moc rychlá. Prý jsem moc pomalá. Prý dělám věci bez přemýšlení. Prý přemýšlím až moc.
Nejhorší na tom bylo, že si vytvořila kolem sebe malé spojenectví. Dvě další kolegyně se k ní přidaly. Najednou jsem měla pocit, že pracuju mezi vlky, že každé moje slovo, každý můj pohyb je pod drobnohledem. Když jsem si s někým povídala, okamžitě měla komentář: „To už jste probrali všechno pracovní? Nebo se tady jen bavíte?“
Postupně jsem začala ztrácet motivaci. Proč se snažit, když se mě stejně snaží potopit?
Když jsem se svěřila vedoucímu, pokrčil rameny. „Jana je taková, ale je dobrá v tom, co dělá. Zkus si toho nevšímat.“
Jak si toho nevšímat, když mi každé ráno bylo špatně jen při pomyšlení, že ji zase uvidím? Když jsem si začala přát, aby onemocněla, jen abych měla aspoň pár dní klid?
Peklo vrcholilo tím, že začala zpochybňovat moji kompetenci přímo před ostatními. Dělala to nenápadně, ale účinně. „Neber si to špatně, ale já bych tu prezentaci udělala jinak.“ „Nechceš to radši nechat na někom zkušenějším?“ A vrchol? Jednou přímo před šéfem řekla, že moje práce potřebuje „trochu péče a doladění, ale to je normální, když člověk ještě úplně neví, jak na to.“
V tu chvíli mi došlo, že to nikdy neskončí.
Mohla bych bojovat. Mohla bych si stěžovat, mohla bych se snažit ji nějak přechytračit. Ale věděla jsem, že je tam dlouho. Že ji šéf poslouchá. Že ostatní už mají zaužívané, že „Jana je prostě taková“ – a já jsem jen ta, která tam přišla později.
A tak jsem se rozhodla. Odcházím.
Ne proto, že bych byla slabá. Ne proto, že bych se bála. Ale proto, že nebudu trávit svůj život v místě, kde mě někdo dusí.
Přišlo mi nespravedlivé, že ona tam zůstane a já odejdu. Že vyhrála. Ale pak mi došlo, že ona nevyhrála vůbec nic.
Ona tam zůstane. Ve své zahořklosti, v tom, že její jedinou radostí v práci je dělat druhým život těžší. Já půjdu dál. Najdu si místo, kde nebudu každý den bojovat s pocitem, že nic, co udělám, nebude dost dobré.
Podala jsem výpověď a její reakce? Usmála se. „To je asi pro všechny nejlepší,“ řekla s úlevou.
A já? Já se konečně nadechla.
