Článek
Znají to snad všechny mámy. Přijde čas kdy děti zatouží po zvířátku. Moje děti chtěly psa. To není nijak originální přání – myslím, že snad každé dítě někdy zatouží po chlupatém kamarádovi, který bude vždycky věrný, bude čekat u dveří a rozdávat radost. Jenže já jsem už od začátku věděla, jak to dopadne. Všichni budeme nadšení, plánovat, jak budeme chodit na procházky, hrát si a mazlit se. Ale po pár dnech nebo týdnech to nadšení opadne a starost o psa zůstane na mně. A já už toho mám na bedrech dost – práce, domácnost, děti, kroužky, škola… znáte to.
Místo toho, abych hned řekla ne, rozhodla jsem se pro menší experiment. Koupila jsem dětem velkého plyšového psa a navrhla jim, ať si zkusí, co to obnáší. Každý den s ním měly chodit na procházky (aspoň po bytě nebo na zahradě), „krmit“ ho, starat se o jeho pelíšek. Ze začátku to byla velká legrace. Plyšák dostal jméno, vodítko, dokonce i misku na granule. Děti si vymýšlely, co všechno s ním budou dělat, a byly pyšné, jak se o něj starají.
Jenže týden utekl a zájem opadl. Venku pršelo a nikomu se nechtělo na procházku se „psem“. Plyšák zůstal ležet v koutě, misky osiřely a já jsem si v duchu říkala: „Tak tohle by byl živý pes – a kdo by s ním teď šel ven? Kdo by uklízel loužičky, tahal se s pytlíky a řešil, když pes onemocní?“ Děti samy uznaly, že mít psa není jen zábava, ale hlavně velká zodpovědnost. A že teď, v našem bytě a v našem tempu života, to prostě není dobrý nápad.
Tahle „jako“ metoda nám všem otevřela oči. Děti pochopily, že pes není hračka, kterou odložíte, když vás omrzí. A já jsem měla radost, že jsme si to vyzkoušeli nanečisto, bez slz a zklamání, která by přišla, kdybychom si psa opravdu pořídili a pak zjistili, že to nezvládáme.
Možná někdy v budoucnu, až budou děti větší a budeme mít víc času i prostoru, si psa pořídíme. Ale teď vím, že to rozhodnutí musí být promyšlené a společné. A že zodpovědnost za živého tvora není něco, co jde „zkusit na týden“.
