Článek
Tak přesně takový den mám za sebou. A ještě pořád nemůžu najít svoje modré ponožky. Všechno to začalo úplně nevinně. Malá měla rýmu, já byla v práci do noci a byt se mezitím proměnil v obraz každodenní katastrofy. Na jídelním stole pastelky, v obýváku plastový dinosaurus bez hlavy, v kuchyni tři hrnky s nedopitým čajem. Když jsem u dveří narazila na tchýni s tím jejím širokým „tak co, holka, trochu ti pomůžu“, neměla jsem sílu protestovat. Navlékla si rukavice, zastrčila si šátek pod bradu jako by šla na pole, a já jí s vděčností předala klíče.
Říkala jsem si – aspoň vyluxuje, setře podlahu, srovná hračky. Jenže moje tchýně bere věci po svém. Jako když do muzea přijde kurátor a rozhodne se vystavit všechno jinak. Začala kuchyní. Plechy, co jsem měla roky v dolní skříni, přestěhovala k troubě, „ať je to přece po ruce“. Hrníčky od babičky odsunula dozadu, protože „tamty jsou hezčí, ty dávej návštěvě“. V koupelně vyměnila ručníky. Můj malý košík na ponožky – ten bílý proutěný, co jsem měla od svých osmnácti – zmizel. Prý nevypadal prakticky.
Našla jsem ho v pytli s věcmi na vyhození. Vedle něj starý sešit s recepty, co jsem kdysi psala ručně, než přišly děti a Google. Nic neřekla. Prostě to odnesla jako něco, co už nemá smysl. Moje věci, moje systémky, moje záchytné body. Přeházela všechno, co drželo můj svět tak nějak pohromadě, i když chaoticky. Já vím, je to jen košík na ponožky. Ale v tu chvíli to byl poslední zbytek mýho „pořádku v nepořádku“.
Když jsem se pokusila něco namítnout, podívala se na mě s tou svojí unavenou, dobrosrdečnou tváří a zamumlala něco o tom, že jsem to přece všechno chtěla mít hezčí. A já nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Ona mi to myslela dobře. Jako vždycky. Jenže její „dobře“ je jiný než to moje. Možná i než jakékoli moje „já“. Když odešla, seděla jsem na gauči, obklopená uklizeným bytem, a měla jsem chuť všechno zas rozházet.
Ten večer jsem vytáhla pytel, vytřídila svoje vyhozené poklady a košík na ponožky si postavila zpátky na místo. Není to vzdor. Je to připomenutí, že i když někdy potřebuju pomoc, pořád chci zůstat sama sebou. I kdyby to znamenalo hledat ponožky po bytě ještě deset let.
