Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu řešit rozvod svých rodičů. A už vůbec ne v jejich 84 letech! Ale tady to máme - máma chce do domova důchodců a táta se staví na zadní. Je to jako zlý sen.
Začalo to nenápadně. Máma si stěžovala, že už nemá sílu na domácí práce. „Jsem unavená,“ říkala mi u kávy. „Chci si odpočinout. V domově by se o mě postarali.“
Nejdřív jsem myslela, že jen tak mluví. Ale ne. Máma to myslela vážně. Začala obcházet domovy, sbírat letáky. Byla nadšená z toho, co viděla. „Mají tam program, doktory, všechno,“ vyprávěla mi.
Jenže táta? Ten o tom nechtěl ani slyšet. „Do žádnýho ústavu nejdu,“ prohlásil. „To je jako čekat na smrt. Já chci být doma.“
A tak to začalo. Nejdřív drobné hádky, pak velké křiky. Bylo to k nevydržení.
„Ty chceš utéct!“ křičel táta. „Nechat mě tu samotnýho!“
„Já už nemůžu!“ brečela máma. „Celej život jsem dřela. Teď chci klid!“
S bráchou jsme se snažili najít řešení. Navrhovali jsme pomocnici, krátkodobé pobyty. Nic nefungovalo. Máma chtěla do domova natrvalo, táta chtěl zůstat doma. Patová situace.
„Jakýpak spolu,“ řekla mi jednou máma do telefonu. „On kouká na televizi a já dělám všechno ostatní.“
Začala jsem ji chápat. Celý život se starala o rodinu, o dům. Teď už nemá sílu.
Ale chápu i tátu. Ten barák je jeho život. Plný vzpomínek na jejich společný život, na nás děti.
A pak přišel šok. Máma mi oznámila: „Jestli nepůjde se mnou, rozvedu se s ním.“
Nemohla jsem tomu uvěřit. „Mami, to nemyslíš vážně,“ snažila jsem se ji uklidnit.
„Myslím,“ odpověděla tvrdě. „Já už takhle žít nemůžu.“
Táta na to: „Jestli půjdeš do toho ústavu, už tě nechci vidět.“
Je to k zbláznění. Co s tím? Jak najít řešení, které by vyhovovalo oběma?
Začala jsem přemýšlet, co vlastně znamená manželství po tolika letech. Je to láska? Zvyk? A co znamená být věrný? Dělat všechno spolu až do konce? Nebo dát tomu druhému svobodu?
Jedno je jisté - v jejich věku už není čas na dlouhé rozmýšlení. Každý rok je vzácný.
Možná bude řešením, že máma půjde do domova a táta zůstane doma s pomocí. Možná si každý půjde svou cestou. Je to smutné, ale možná lepší než být spolu a hádat se.
Jedno vím jistě - musíme jim pomoct projít tímhle obdobím s respektem a láskou. Po 63 letech manželství si zaslouží víc než hádky. Zaslouží si klid - každý podle svého.
Doufám, že najdeme cestu společně jako rodina. Protože nakonec jsme všichni spojeni láskou k těm dvěma, co nám dali život.
Ať se rozhodnou jakkoliv, budu při nich stát. Stejně jako oni stáli při mně celý můj život.
