Článek
Poslední dobou se kolem mě často řeší rekvalifikační kurzy. Možná to znáte – někdo přijde o práci, nebo už ho ta jeho nebaví, a tak si najde kurz, který trvá pár týdnů, a hned má v ruce certifikát. Najednou může podnikat třeba jako kadeřnice, kosmetička nebo masérka. Stačí prý 200 hodin a můžete začít. Upřímně, vždycky mě to trochu zvedne ze židle.
Já sama jsem si prošla klasickou cestou – tři roky na učilišti, každý den škola, praxe, spousta hodin ve skutečném provozu, kde jsem se učila od zkušených kolegyň. Roční praxe a další dva roky školy i praxe zakončené maturitou. A teď koukám, jak někdo za pár týdnů dostane papír a může dělat to samé co já. Přijde mi to nefér nejen vůči nám, co jsme tomu obětovaly roky, ale hlavně vůči zákazníkům.
Abych byla fér – chápu, že ne každý má možnost jít znovu na tři roky do školy. Když člověk potřebuje rychle změnit práci, je rekvalifikace často jediná šance. Ale upřímně, za těch pár týdnů se naučíte spíš úplné základy. Jak držet nůžky, jak udělat základní střih, jak namíchat barvu. Jenže kadeřnictví (a platí to i pro jiné obory) je hlavně o zkušenostech, které získáte až časem a praxí.
Pamatuju si svoje začátky. První rok jsem se bála vzít do ruky nůžky, abych někomu neudělala na hlavě paseku. Každý zákazník je jiný, každý má jiný typ vlasů, jinou představu. To se v kurzu za 200 hodin prostě nedá stihnout. A to nemluvím o tom, že na učilišti jsme měli i předměty jako chemie, hygiena, psychologie, komunikace se zákazníkem… To všechno člověk v rekvalifikaci buď nestihne, nebo se to probere jen povrchně.
Proč je to dnes tak populární? Je to jednoduché – je to rychlé a často to platí úřad práce. Když někdo potřebuje práci hned, nemůže čekat roky. Navíc je dnes poptávka po řemeslech, takže se kurzy rozjíždí ve velkém. Jenže mám pocit, že se z toho stává taková „rychlokvaška“ – hlavně ať máme papír, praxe už je vedlejší.
Jak to vidím já? Když ke mně přijde nová kolegyně z rekvalifikace, většinou poznám rozdíl hned. Neříkám, že jsou všechny špatné – některé jsou šikovné a mají cit v ruce, ale prostě jim chybí zkušenosti a jistota. A zákazníci to poznají taky. Často slyším věty typu: „Byla jsem u paní, co si udělala kurz, a radši už půjdu zase k vám.“ Lidi prostě cítí, kdo má praxi a kdo ne.
Jak to vidí klienti? Většina lidí si dnes už dává pozor, ke komu jde. Když vidí, že má někdo za sebou roky praxe a vystudovaný obor, mají větší důvěru. U rekvalifikantů bývají opatrní, a často se radši ptají, kde a jak dlouho dotyčný pracuje. Není to o zlobě, ale o strachu, že jim někdo zkazí vlasy nebo neodhadne správnou péči.
Co zásadního by se mělo změnit? Podle mě by se měly rekvalifikace víc zaměřit na praxi, a hlavně by po kurzu měla být povinná stáž u zkušeného odborníka. Nestačí jen papír – člověk by měl mít možnost se učit od někoho, kdo tomu opravdu rozumí. A taky by se mělo víc mluvit o tom, jaký je rozdíl mezi někým, kdo má za sebou tři roky školy a někým, kdo má za sebou tři týdny kurzu.
Rekvalifikace může být fajn start pro někoho, kdo chce změnit život a začít něco nového. Ale upřímně, 200 hodin a certifikát z vás neudělají odborníka. Opravdové řemeslo je o letech praxe, chybách, které vás posunou dál, a hlavně o tom, že se pořád učíte. Takže pokud přemýšlíte o rekvalifikaci, berte to jako začátek cesty, ne jako konec. A pokud jste zákazník, nebojte se zeptat, kdo vás bude stříhat nebo masírovat – vaše zdraví a spokojenost za to stojí. Pokud chceme, aby si řemesla a služby udržely svou úroveň, musíme si vážit těch, kteří investovali roky do svého vzdělání. Rekvalifikace má své místo, ale neměla by snižovat hodnotu práce těch, kteří si prošli dlouhou cestou. Opravdové mistrovství totiž nevzniká přes noc – a už vůbec ne za 200 hodin.
