Článek
Myslela jsem, že už vím, jak život funguje, a že mě tak snadno něco nevykolejí. Pak jsem se rozhodla - začnu podnikat a zjistila jsem , že život má pro člověka vždy připravené překvapení.
Před rokem mi skončila smlouva v podniku, kde jsem pracovala patnáct let v účetnictví, poprvé v životě jsem to udělala jinak a neběžela jsem hned hledat nové zaměstnání. Děti jsou dospělé, hypotéka do značné míry splacená, a já jsem si řekla, že si konečně udělám svůj život podle sebe. Vždycky mě bavilo péct dorty, přátelé si je chválili, a tak jsem se rozhodla zkusit štěstí s dortárnou. „V nejhorším se vrátím do kanceláře,“ říkala jsem si optimisticky.
První překvapení přišlo už při vyřizování živnostenského listu. Naivně jsem si myslela, že se to vyřídí za odpoledne. Omyl. Hygiena, úřady, certifikáty, kontroly – všechno chtělo čas, peníze a hlavně nervy. Úředník na živnostenském úřadu se na mě díval, jako bych se snažila postavit jadernou elektrárnu místo toho, abych chtěla péct bábovky. „Paní, vám je jasné, že budete potřebovat atestovanou kuchyň?“ zeptal se mě s takovým tónem, jako by se divil, že v padesáti ještě neznám všechny zákony České republiky nazpaměť.
Druhé překvapení přišlo s první objednávkou. Kamarádka si objednala dort na narozeniny dcery a já se vrhla do práce s nadšením začátečnice. Strávila jsem nad tím dortem celý den, vypotila se jak v sauně, udělala třikrát marcipán, protože se mi pořád něco nelíbilo. Večer jsem měla krásný dort, bolela mě záda, a když jsem si spočítala cenu materiálu a čas, zjistila jsem, že na tom vydělám asi padesát korun za hodinu. Míň než uklízečka.
Třetí překvapení bylo nejpříjemnější. Během prvního měsíce se ke mně dostalo tolik objednávek, že jsem nestačila. Lidé sdíleli fotky mých dortů po sociálních sítích, a najednou mi volali cizí lidé, jestli bych jim udělala dort na svatbu. Já, která jsem měla Facebook jen kvůli fotkám od dětí, jsem se naučila dělat „instagramové story“ a TikTok videa. V padesáti! Moje dcera se smála, že jsem v online světě aktivnější než ona.
Čtvrté překvapení bylo bolestivé. První reklamace. Paní si objednala dort s fondánem, který jsem měla hotový den předem. V den vyzvednutí se ukázalo, že se mi fondán trochu potrhal. Nebyla to žádná katastrofa, ale zákaznice reagovala, jako bych jí zničila celou svatbu. „To není profesionální práce! Chci peníze zpátky!“ křičela na mě před cukrárnou, kde jsme se měly setkat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že podnikání není jen o pečení dortů, ale hlavně o lidech. A někteří lidé jsou prostě nepříjemní.
Páté překvapení bylo šokující – jak rychle se všechno může změnit. Za půl roku jsem si musela najmout první pomocnici, protože jsem sama nestíhala. Pak druhou. Najednou jsem měla zaměstnance, platila odvody, řešila směny a zjišťovala, že vedení lidí je úplně jiné než jejich pečení. „Alenko, já bych potřebovala volno ve čtvrtek,“ řekla mi Tereza, moje nejschopnější pomocnice, v úterý večer. A já jsem si uvědomila, že už nejsem jenom „sama za sebe“, ale někdo, kdo rozhoduje o životě jiných lidí.
Šesté překvapení bylo finanční. Peníze chodí nepravidelně, a i když se všechno zdá, že jde skvěle, vždycky najdu způsob, jak je utratit. Nové formy na dorty, lepší mixer, renovace kuchyně, reklama na sociálních sítích – všechno to žere peníze jako nenasytný drak. Měsíce, kdy si říkám, že jsem konečně v plusu, se střídají s těmi, kdy počítám každou korunu.
Dnes, po roce a půl v podnikání, vím, že se mě to baví a naplňuje. V padesáti jsem se naučila víc než za posledních deset let v zaměstnání. Naučila jsem se jednat s lidmi, vyřizovat si věci na úřadech, dělat marketing, plánovat finance, vést zaměstnance i snášet kritiku. Zjistila jsem, že můžu být silnější, než jsem si myslela, ale také křehčí. Že úspěch je sladký, ale nejistota někdy hořčí než čokoláda bez cukru. A že v padesáti život teprve začíná – aspoň ten můj pravý.
