Článek
Oči dokořán, hlava jak na kolotoči a tělo toužilo po jediném: vypnout, ztichnout, nabrat sílu. Jenže měsíc na obloze se chechtal a přikládal pod kotel. Prý tři dny před a tři po úplňku to bývá nejhorší. Jenže já už byla v polovině svého malého lunárního šílenství. V noci jsem jen převalovala peřinu, počítala minuty a doufala, že snad příště zabere meduňka. Nezabrala.
Na ulici nebyl nikdo. Jen rozsvícená lampa a tři popelnice. Zvuky se ozývaly zpoza auta. Předklonila jsem se ještě víc z okna, až na parapet, můj loket narazil do radiátoru, adrenalin mi vzal dech. Už jsem chtěla zavolat policii, nebo aspoň probudit manžela, ale pak jsem zahlédla… ocas. Dlouhý, napružený ocas s bílou špičkou. A vedle něj další. Dvě kočky, zřejmě ve stavu, kdy logika ustupuje hormonům. Kocour a kočka. V dokonalé divadelní scéně pod reflektorem veřejného osvětlení. Milostná tragikomedie se vším všudy.
Seděla jsem na parapetu, úplně bez dechu, s rukou přitisknutou na srdci. Byla jsem si jistá, že před chvílí jsem se doopravdy bála o život někoho tam dole. Ale místo toho jsem byla svědkem nejdivočejšího kočičího rande v širokém okolí. A upřímně – nikdy jsem netušila, že zvířecí láska může znít jako horor. Skoro jsem litovala, že to nemám natočené. Kdyby to někdo pustil bez obrazu, zaručeně by volal záchranku.
Když odešly, zůstala po nich tichá ulice a ve mně zvláštní směs smíchu, úlevy a studu. Kolik energie jsem v těch pár minutách spálila strachem. A nakonec šlo jen o to, že i kočky mají své „úplňkové dny“. Bylo to absurdní, ale v něčem vlastně krásné. Ta noc, která začala jako horor, skončila jako připomínka, že věci často nejsou takové, jak se zdají. A že někdy to, co zní jako utrpení, je prostě jen láska – byť v její nejzvířecější podobě.
