Článek
Ale mezi opalovacím krémem a letenkami jsem si nevšimla, že tenhle výlet mi nepřinese klid, ale kocovinu, která nepřejde.
Všechno začalo docela nevinně. Koupila jsem nám last minute zájezd na Krétu. Říkala jsem si, že to udělám jako překvapení, protože poslední měsíce jsme se jen míjeli. Martin byl pořád v práci, já unavená z vlastního shonu, večery jsme trávili s mobilem v ruce, každý na své straně gauče. Na letišti byl dojatý, skoro se mu zaleskly oči. Objímal mě pevně, slíbil, že to bude náš nový začátek. Že všechno dožene. Byla jsem tak naivní, až je mi to dnes líto. Ale tenkrát jsem tomu věřila.
První tři dny byly nádherné. Ráno na pláži, kafe s výhledem na moře, pak skútr a výlety do vnitrozemí. Smáli jsme se, zase se drželi za ruce. Dokonce mi večer četl nahlas z knížky, kterou jsem si vzala s sebou. Smála jsem se, že zní jako špatný dabér, ale bylo mi u toho dobře. Jenže čtvrtý den se všechno začalo drolit. Nejdřív to byla ta jeho karta, kterou mu hotelová recepční třikrát zamítla. Pak výmluva, že „asi vypršela platnost“. Platila jsem tedy já. Večer v restauraci si chtěl dát chobotnici, ale najednou mu „došly eura“. Půjčila jsem mu. Druhý den už jsem se ptala přímo: Co se děje? Jen se usmál, políbil mě na čelo a zamumlal něco o hloupém účtu, který mu banka zablokovala.
Když jsem ale pátý den našla v jeho batohu obálku plnou upomínek, věděla jsem, že to nebude jen chyba banky. Někdy stačí pět vteřin, abyste se v hlavě propadli do světa, kde už nic nedává smysl. Byly tam výpisy s červenými razítky, exekuce, dluhy přes půl milionu. Seděla jsem na posteli s těmi papíry v ruce a cítila, jak se mi stahuje žaludek. Nevěřila jsem tomu, co jsem našla a nechápala jsem, že nic neřekl před odjezdem a ještě si vzal upomínky s sebou na dovolenou. Musel vědět, že to jednou praskne. A klidně si nechal ode mne zaplatit dovolenou? Martin stál u dveří, najednou menší, jakoby se z něj vyfouklo všechno, co jsem na něm milovala. Jen pokrčil rameny. „Nechtěl jsem tě zatěžovat. Měl jsem v plánu to vyřešit.“
V tu chvíli jsem pochopila, že tohle není jen dovolená, která se pokazila. To byl náš vztah, který žil na dluh. A já si toho nevšimla. Celou dobu jsem si myslela, že jsme silný pár, že zvládneme cokoliv. Ale on mi neřekl nic. Ne kvůli hrdosti. Kvůli strachu. A kvůli sobectví. Celé dny mi tvrdil, že všechno zvládne. Ale nakonec jsem to byla já, kdo platil večeře, benzín, hotel. A kdo pak platil i tím vnitřním otřesem, co nejde jen tak přejít.
Zbytek dovolené jsme promlčeli. Ráno odjížděli na letiště jako dva cizinci, kteří si náhodou objednali stejný let. Doma jsme spolu byli ještě asi tři týdny. Snažil se něco vysvětlit, kreslit plány, jak z toho ven. Ale něco se ve mně zlomilo. Ne kvůli těm penězům. Kvůli tomu, že mi nevěřil natolik, aby mi řekl pravdu. A že mě nechal bez mrknutí oka žít v iluzi, že máme všechno v pořádku.
Dnes už s Martinem nejsme. Platí si svoje dluhy a já si platím klid. Naučila jsem se jednu věc. Láska není o tom, co všechno pro toho druhého uděláte. Ale co vám ten druhý dovolí vědět. Protože pokud vás někdo miluje, nechce vám jen ukazovat úsměvy na pláži. Chce vám ukázat i svoje trosky. A doufá, že i tak zůstanete. Pokud vám je ale vůbec ukáže.
