Článek
Slunce pálilo, moře šumělo, lidé kolem se smáli – a já měla pocit, že se mi celý svět propadá pod nohama.
Seděla jsem na lehátku, ručník vedle jeho zůstal prázdný. Všude byl klid, jen v hlavě se mi ozýval neklidný šum, který nešlo utišit. Hodiny se táhly, čas se roztahoval jako horký vzduch nad asfaltem. Každý návrat z toalety, každý pohled k moři – doufala jsem, že ho zahlédnu. A přitom jsem si nechtěla připustit, že se něco děje. Kdo by taky chtěl na dovolené myslet na to nejhorší?
Když se stmívalo, šla jsem ho hledat. Prošla jsem promenádu, obchody, dokonce i bar, kde jsme den předtím seděli u vína a smáli se. Nikdo ho neviděl. Cítila jsem směs vzteku, strachu a ponížení. Na recepci mi nabízeli, že zavolají policii, ale já to odmítla. Něco ve mně šeptalo, že to není potřeba. Že ho nakonec najdu – a že ta chvíle nebude patřit mezi ty, které bych chtěla znovu prožít.
Našla jsem ho až pozdě večer, dole na pláži. Seděl na písku, bosý, se sklenicí v ruce, a vedle něj žena. Mladší, s dlouhými vlasy, smála se na něj tak, jako kdysi já. Byli ponoření do sebe, jako by svět kolem neexistoval. Na okamžik jsem ztuhla, tělo mě přestalo poslouchat. To, co jsem cítila, nebyla jen bolest. Bylo to ticho, které mě pohltilo, jako když se vypne zvuk v kině těsně před koncem filmu.
Nešla jsem blíž. Jen jsem stála kousek dál, v přítmí, a pozorovala ten obraz. Můj muž, kterého jsem měla za samozřejmost. Ten, se kterým jsem si před pár dny plánovala, že se tu projdeme po útesech a dáme si mořské plody v malé taverně. A přitom on už byl dávno jinde. Ne fyzicky, to přišlo až teď, ale duší – tam už jsem ho dávno ztratila, jen jsem si to odmítala přiznat. Měla jsem si všimnout, že se něco děje, že už to mezi námi není takové, jako dřív.
Když jsem se otočila a šla zpátky k hotelu, necítila jsem slzy. Jen prázdno a zvláštní klid. Pochopila jsem, že konec někdy nepřijde s bouchnutím dveří, ani s křikem. Někdy prostě přijde tiše, mezi vlnami a večerním světlem, když si uvědomíš, že už není koho čekat. Že i ten prázdný ručník vedle tebe na lehátku nebyl náhoda, ale znamení.
Ráno jsem si koupila letenku a odletěla sama. Ne proto, že bych chtěla utéct, ale protože jsem už neměla důvod zůstávat. Moře za mnou se lesklo jako stříbro a já si říkala, že některé konce nejsou tragédií. Jsou jen připomínkou, že nic není jisté. Že i když něco skončí, někde v tobě se narodí malý kousek síly. A ta ti pak jednou dovolí začít znovu – tentokrát jinak, klidněji a bez těch, kteří tě nechali čekat na prázdném lehátku.
