Článek
Všechno působilo bezstarostně, skoro dokonale. A možná právě proto to přišlo tak nečekaně.
Chtěla jsem se jen posunout, aby mi na ručník nedopadla voda. Jediný krok stranou po mokré dlaždici. Najednou mi noha ujela, a než jsem stihla jakkoli zareagovat, dopadla jsem tvrdě na zem. Závan bolesti mi projel nohou tak silně, že jsem se na chvíli nemohla ani nadechnout. Instinktivně jsem se chytla za kotník – a hned věděla, že to nebude nic malého.
Ostatní okamžitě přiběhli. Jeden donesl led, druhý ručník, třetí běžel pro pomoc. Ležela jsem, kolem mě ruch a panika, a v hlavě mi běželo jediné: tohle se přece nemůže stát. Vždyť jsme sem přijeli relaxovat. Na klinice mi lékař po vyšetření řekl, že vazy jsou natržené, naštěstí ne přetrhané. Operace nebude nutná, ale čeká mě ortéza, berle a žádný došlap. Šest až osm týdnů klidu. Těch pár slov mi v tu chvíli znělo jako rozsudek.
Z výletů, které jsme s kamarády plánovali, nezbylo nic. Zatímco oni brzy ráno vyráželi na lodní výpravu, do hor nebo do města, já zůstávala v hotelu. Seděla jsem na terase, nohu nataženou na židli, a sledovala, jak se svět kolem mě zpomalil. Bylo to zvláštní – kolem se odehrávala dovolená, já ale zůstala stát někde uprostřed. Kamarádi se večer vraceli plní zážitků, vyprávěli, kde byli, co viděli, a ukazovali mi fotky. Smála jsem se s nimi, i když mi bylo trochu úzko. Nezáviděla jsem, spíš jsem měla pocit, že jsem se ocitla v jiné rovině léta.
Zpočátku jsem měla chuť všechno vzdát. Byla jsem unavená, otravná sama sobě, nemohla jsem se ani projít po pláži. Ale s každým dnem jsem se učila přijmout, že ne všechno musí být podle plánu. Ráno jsem si dělala kávu, seděla na balkoně a pozorovala moře. Cítila jsem, jak se mi do života vkrádá klid, který doma neznám. Čas se zpomalil. Nikdo po mně nic nechtěl, nikdo nic nečekal. A já si poprvé po letech dovolila jen být.
Když nastal den odjezdu, balili ostatní opálení, odpočatí a plní historek. Já se s berlemi belhala po pokoji a smála se sama sobě. Dovolená, která měla být plná zážitků, se změnila ve zkoušku trpělivosti a přijetí. Ale nakonec jsem si uvědomila, že i to má svůj význam. Někdy totiž musí člověk zůstat stát, zatímco svět kolem běží, aby pochopil, co všechno mu běžně uniká.
Na letišti jsem seděla s nohou nataženou před sebou a pozorovala proud lidí, kteří se těšili domů. Já jsem se těšila taky – ne na gauč ani sprchu, ale na ten zvláštní klid, který jsem v sobě našla uprostřed nechtěného klidu. A říkala jsem si, že možná právě ten pád u bazénu mi ukázal, jak důležité je někdy zastavit. I když to bolí.
