Článek
Směr les, pole, klid. Děti? Doma. „Stejně by nejely,“ mávne Honza rukou. Možná. Ale možná jen nikdy neměly šanci.
Přemýšlím nad tím pokaždé, když šlapu do pedálů. V mírném kopci cítím, jak mi pracují nohy, a oči si mezitím užívají zeleň kolem. To ticho, ten čistý vzduch, to jsem vždycky chtěla dopřát i dětem. Jenže máme dvě kola. Honzovo a moje. A dvě děti. Matematika je neúprosná. Na čtyři kola nemáme. Vždycky bylo něco důležitějšího. Auto, oprava koupelny, školní výlet, kroužky, boty, nové brýle. „Nemůžeme si to dovolit,“ říkal Honza, a já pokaždé přikývla. Taky jsem to tak cítila. Ale čím víc let uplynulo, tím víc mě hryže, co všechno zůstalo stranou.
Děti se nikdy nenaučily pořádně jezdit. Měly ta malá kola, samozřejmě. Ale pak z nich vyrostly. A místo nových jsme jim koupili notebooky. Praktické, do školy, že. A od té doby jsou tam. V obrazovkách. Sedí doma, zatímco my dva občas unikáme. Je to naše malá radost, výdech, návrat k sobě. Někdy si připadáme jako kluci a holka z devadesátek, co si vyjeli jen tak. Ale stejně mi to hlodá. Ta scéna – my jedeme, oni zůstávají. Bez kola. Bez výletu. Bez nás.
Naposledy jsme se vraceli později, než jsme plánovali. Slunce už zapadalo a ve vzduchu byla ta těžká vůně léta. Na dvoře seděl náš kluk. Sluchátka, kapuce, tmavé oči. „Dobrý?“ prohodil, když jsme projeli bránou. Úsměv žádný. Jen krátký pohled. „Dobrý,“ odpověděla jsem, ale v krku jsem měla tíhu. Věděl, že jsme byli pryč. A víc, než že jsme jeli bez něj, mu možná vadilo, že už to bereme jako samozřejmost. Že ani nečekáme, jestli by náhodou chtěl. Že jsme si to už rozdělili – my na cestě, oni doma.
„Třeba bychom mohli sehnat aspoň jedno kolo navíc. Ojeté,“ navrhla jsem pak Honzovi večer, když jsme seděli na terase. Trochu se uchechtl. „A kam bychom ho dali?“ Ale nebyl v tom výsměch. Spíš únava. Možná i smutek. Protože i jemu dochází, že jsme někde něco pustili. Že jsme děti nenaučili mít radost z pohybu. Že to, co jsme chtěli dělat spolu, jsme si z pohodlnosti a omezených možností nechali jen pro sebe.
Vím, že je to maličkost. Kola. Výlet. Ale je to taky obraz něčeho většího. Jsme rodina. A přesto žijeme vedle sebe. Oni u svých her, my na svých cestách. Čím jsou starší, tím víc vidím, jak ten prostor mezi námi roste. Už se neptají, kam jedeme. A já se bojím, že až se jednou ohlédneme, zjistíme, že jsme ty cesty neprošli spolu. Nejen cyklostezky, ale ty životní. A že nám to pak bude líto mnohem víc než chybějící kolo v garáži.
A tak přemýšlím, že letos o dovolené nepojedeme k moři. Že místo toho koupíme dvě ojetá kola a zkusíme to znova. Spolu. Možná nám ujeli vlak, ale třeba ještě stihneme sednout na kolo. A možná u toho mlčky pojedeme vedle sebe, všichni čtyři, a nebude potřeba říkat vůbec nic.
