Článek
Na Korsiku jsme se těšili. Oba jsme to měli jako malý sen – moře, hory, slunce, vůně tymiánu, dobré jídlo. Už dlouho jsme nikde nebyli a rozhodli jsme se, že tentokrát si to dopřejeme. Vybrali jsme zájezd s průvodcem a dalšími účastníky, což nám přišlo pohodlné – nemusíte řešit, kam jet, kde zaparkovat, co je zavřené a co ne. Jen nasloucháte, fotíte a dýcháte. Jenže už po pár dnech jsem si začala všímat, že moje dovolená nebude tak poklidná, jak jsem si představovala.
Bylo nás asi dvacet. Různorodá skupina – senioři, mladé páry, jedna rodina s dospívajícími dětmi a pak ona. Anna. Dlouhé nohy, světlé vlasy, výrazné oči a taková ta nenucená, trošku koketní lehkost, jakou mají ženy, co dobře vědí, že jsou krásné. Nešla po nikom cíleně, to je fér říct. Byla přirozeně družná, uměla se zasmát, často něco komentovala nahlas a vždycky se našel někdo, kdo se k ní přidal. A můj manžel byl mezi prvními. Ze začátku jsem to neřešila. Přeci jen byli jsme v partě, povídalo se u snídaně, na výletech, večer u vína. Nechala jsem tomu volný průběh, věřila jsem, že tohle jsou běžné dovolenkové rozhovory, které vyšumí.
Ale pak jsem začala být svědkem drobností, které mě znejistěly. Jeho pohledy, když si upravovala vlasy. To, jak si vždycky sedl vedle ní, i když bylo všude jinde místo. To, jak mi přestal odpovídat na běžné věci, byl zamyšlený, nedával pozor. A především ta zvláštní proměna v jeho tváři, kdy se na ni díval – jakoby z něj spadla všechna únava, všechny roky, a v očích měl jiskru, kterou jsem neviděla už dlouho. Nechtěla jsem hned dělat scénu. Ale moje mlčení neznamenalo, že jsem si ničeho nevšimla.
Dny plynuly a napětí ve mně narůstalo. Nechtěla jsem být ta podezřívavá, žárlivá žena, co v každé ženě vidí hrozbu. Ale byla jsem to já, kdo večer zůstával sám na pokoji, zatímco on se „náhodně“ zdržel dole v hotelovém baru, protože „je tam parta lidí“. Byla jsem to já, kdo si povšiml, že když se vrací, usmívá se úplně jinak, než když mluví se mnou. A najednou jsem si připadala neviditelná. Ne jako manželka, partnerka, žena. Ale jako někdo, kdo mu tak trochu překáží. Někdo, s kým je sice na dovolené, ale s kým Ady nejí – jen ho vzal s sebou.
Jedno odpoledne jsme šli na túru. Vedro bylo nesnesitelné, stoupali jsme k vyhlídce a já zaostávala. On šel napřed. S ní. Smáli se, sdíleli sluchátka, fotili se. Pomohl jí z baťůžkem. Neotáčel se, neptal se, jestli zvládám. Jen tam šel – mladý, volný, s novým zájmem po boku. A já jsem si poprvé v životě připadala úplně, ale úplně zbytečně. Ta realita, že sice jsme tu spolu, ale jinak jsme každý někde jinde, mě udeřila jako kámen do žaludku.
Večer jsem to nevydržela. Neřekla jsem mu, že jsem žárlivá. Neřekla jsem, že mě to bolí. Jen jsem se ho zeptala, jestli si vůbec uvědomuje, jak se poslední dny chová. A že jestli ho na té dovolené víc zajímá někdo jiný, může mi to klidně říct. Koukal na mě jako na cizího člověka. A pak řekl: „Tos nemusela vytahovat zrovna tady.“ Nic nepopřel. Nic nevysvětlil. Jen mu bylo nepříjemné, že jsem to řekla nahlas.
Další dny už se snažil být opatrnější. Seděl vedle mě, komentoval věci, jako by se nic nestalo. Ale bylo cítit, že je to snaha zahladit stopy, ne vyřešit něco hlubšího. Anna to taky poznala. Začala se držet stranou. Nejspíš i jí to začalo být nepříjemné. Nebyla to chyba jen jí nebo jen jeho. Ale pro mě jako pro ženu, manželku, partnerku to bylo nečekané a kruté setkání s realitou, která se ve vztazích děje. Ač víte, že k tomu může dojít, a i když jste stokrát slyšeli, že žárlit je zbytečné, stejně vás ten pocit zasáhne do morku kostí, když se to stane vám.
Byla jsem sama. Mezi lidmi, mezi přáteli, na nádherném ostrově, kde byste měli být šťastní. Ale necítila jsem nic než hořkost a zmatek. Přestala jsem se snažit. Na výlety jsem šla sama, večer jsem si četla na pokoji, pozorovala moře z balkonu. Nezbylo mi nic jiného než čekat, až ten pobyt skončí. A hlavně – až budu doma. V bezpečí. Ve známém prostředí, kde se budu moct nadechnout.
Doma jsme o tom nemluvili. On se tvářil, že se nic nestalo. Vypadal dokonce, že je rád, že je zpátky. Jako by se mu ulevilo. A já? Já se rozhodla mlčet. Ale nezapomněla jsem. Něco se změnilo. Ve mně. V tom, jak ho vnímám. V tom, co cítím. Ještě spolu jsme. Ale ta jiskra důvěry, která kdysi byla samozřejmostí, se zlomila. A jakmile se něco zlomí, už to nikdy nebude úplně jako dřív.
Nechci z něj dělat padoucha. Možná se mu jen líbilo, že ho někdo vnímal jinak. Že měl pocit, že ještě může být zajímavý, žádaný. Možná se zamiloval do představy o sobě, ne do ní. Ale to nemění nic na tom, že mi způsobil bolest, kterou jsem nečekala. A která přišla zrovna tam, kde jsme měli být spolu.
Když se něco takového stane, člověk se cítí malý, opuštěný a ztracený. Protože i když víte, že je to běžné, že lidé se zakoukají, že mají slabosti, že se ve vztazích dějí všelijaké věci – když se to stane vám, bolí to jinak. A uvědomíte si, že být s někým neznamená, že jste v bezpečí. Jen že jste zatím v bezpečí. A že to může kdykoliv skončit.
Korsika byla krásná. Ale já jsem si z ní odvezla jiný suvenýr než pohlednice a fotky. Odvezla jsem si novou verzi sebe. Opatrnější. Ostražitější. Možná i smutnější. Ale rozhodně silnější.
