Článek
Stálo to sotva cenu kávy a já to brala jen jako drobný rozmar. Jenže někdy se v obyčejné chvíli skrývá něco, co člověk vůbec nečeká.
Bylo dusno, konec léta, a pouti se nešlo vyhnout. Městečko vonělo po cukrové vatě a klobásách, všude křik dětí a hudba z kolotočů. Procházela jsem tím chaosem spíš ze zvyku než z radosti. V hlavě těžké myšlenky, unavená práce, doma prázdno. Něco ve mně toužilo na chvíli se schovat, rozpustit se mezi lidmi, kteří se smějí, i když já jsem se smát nedokázala.
Zastavila jsem se u stánku, kde stál postarší muž s hrstí papírových losů. Ruce měl popraskané, oči přísné, ale přesto zvláštně vlídné. Nutil je kolemjdoucím se slovy, že štěstí čeká na každého. Nevím proč, ale zastavila jsem se. Možná ze zvyku, možná z únavy. Sáhla jsem do kapsy a našla jen pár drobných. Podala jsem mu je a vybrala si los, který mi padl pod ruku. Neřešila jsem to. Strčila jsem ho do kabelky a šla dál, aniž bych ho setřela.
Celé odpoledne se táhlo, domů se mi nechtělo, a tak jsem se courala mezi atrakcemi. Lidé se smáli, užívali si, děti tahaly rodiče za ruce. A já jsem si v tom všem připadala cizí, jakoby za sklem. Teprve až večer, když se stmívalo a světla pouti začala zářit ostřeji než hvězdy, vzpomněla jsem si na los v kabelce. Sedla jsem si na lavičku kousek od střelnice, vytáhla minci a mechanicky začala stírat stříbrnou vrstvu.
Jen tak, bez velkého očekávání. V první chvíli jsem nevěřila vlastním očím. Tři stejná čísla, přesně to, co člověk čeká jen v reklamě. Zírala jsem na to tak dlouho, až se mi začaly třást ruce. Lidé kolem se bavili, křičeli, ale já neslyšela nic. Držela jsem v ruce jen ten kousek papíru, který měl najednou moc změnit všechno, co jsem do té doby znala. Nevěřícně jsem na něj zírala a tajil se mi dech.
Ano, vyhrála jsem. A ne malou částku, jak by se dalo čekat. Byl to balík, suma, kterou bych nevydělala ani za deset let. Nejdřív jsem cítila čistou euforii, pak mě zaplavila vlna strachu. Co teď? Kdo se to dozví? Zůstat sama se svým tajemstvím bylo nesnesitelné. Jenže s kým se podělit? Přátelé by záviděli, rodina by měla své požadavky. Najednou jsem zjistila, že výhra je nejen štěstí, ale i těžké břemeno.
Další týdny byly zvláštní. V práci jsem seděla, jako by se nic nestalo, a přitom jsem měla na účtu peníze, které mi dávaly volnost. Doma jsem přemýšlela, jak naložit s tím, co se mi dostalo do rukou. Kupodivu to nebylo o nákupech nebo luxusu. Spíš o tom, že jsem si poprvé mohla vydechnout. Mohla jsem odejít ze vztahu, který mě už dlouho dusil. Mohla jsem přestat dělat práci, která mě vyčerpávala. Mohla jsem začít znovu.
Ten los mi obrátil život vzhůru nohama, ale ne tím, že by mi přinesl jen peníze. Dal mi možnost volby. A to je něco, co jsem do té doby nepoznala. Teď už vím, že štěstí nemusí být jen o náhodě. Je to o odvaze zvednout se a jít tam, kam člověk doopravdy chce. Los byl jen klíčem, ale dveře jsem musela otevřít sama.
