Článek
Když jsem v televizi zahlédla záběry z moskevské Rudého náměstí, málem mi zaskočilo. Mezi všemi těmi ruskými uniformami a vlajkami jsem uviděla známou tvář - slovenského premiéra Roberta Fica. Zatímco ostatní lídři Evropské unie se této akci vyhnuli obloukem, Fico tam stál s vážným výrazem, jako jediný představitel EU. Tahle jeho „mírová mise“ vzbudila na Slovensku vlnu protestů a já se nemůžu ubránit pocitu, že něco takového je v současné situaci přinejmenším nevhodné.
To, co jsem viděla v přímém přenosu z Moskvy, mi vyrazilo dech. Tanky rachotily po dlažbě, vojáci pochodovali v dokonalých formacích a nad hlavami diváků přelétávala bojová letadla. Celé to divadlo mělo jediný účel - ukázat světu ruské svaly. Koukala jsem na ten přenos a říkala si, jestli si Putin vůbec uvědomuje tu ironii - slavit konec jedné války, zatímco rozpoutal druhou. A uprostřed toho všeho stál slovenský premiér, náš soused, politik ze země EU. Viděla jsem ho tam a přemýšlela, co si asi myslí, když vidí tu techniku, která možná zítra zabije další Ukrajince. Fico přece musel vědět, do čeho jde. Brusel ho varoval, analytici ho varovali, vlastní občané protestovali v ulicích. Přesto nasedl do letadla a odletěl, jako by těch dva a půl roku ruské agrese na Ukrajině bylo jen nějaké nedorozumění, o kterém se dá diskutovat u šálku čaje.
Za poslední týden jsem mluvila s několika svými slovenskými přáteli a všichni mi říkali, jak moc je Ficova cesta do Moskvy rozdělila. Na ulicích Bratislavy se konaly demonstrace, lidé mávali transparenty a křičeli hesla o zradě evropských hodnot. Jedna moje kamarádka, Milada z Košic, mi po telefonu plakala: „Nemůžu uvěřit, že náš premiér letí do země, která rozpoutala největší konflikt v Evropě od konce druhé světové války. To je, jako by plivl do tváře všem Ukrajincům, kteří museli utéct ze svých domovů.“ A já s ní musím souhlasit. Prostě nemůžu pochopit, jak může někdo podávat ruku člověku, který je za to zodpovědný. Za hrůzy války na Ukrajině, zničená města, nemocnice, školy a dětská hřiště.
Putin dlouhodobě odmítá jakékoliv příměří a konec války je stále v nedohlednu. Každý den umírají další lidé, ale ruský prezident místo hledání cesty k míru mluví o historických územích, o NATO jako hrozbě a používá válečnou rétoriku, která situaci jen zhoršuje. A Robert Fico mu naslouchá, jako by snad Putin mluvil pravdu. Přitom Rusové obsadili cizí území, porušili mezinárodní právo a každý den míří na civilní cíle. Jaké další důkazy ještě potřebujeme, abychom viděli, kdo je v tomto konfliktu agresorem?
Celá ta situace mi připomíná Mnichov 1938, kdy západní mocnosti v čele s Chamberlainem ustoupily Hitlerovi ve falešné naději, že tím zajistí mír. A my všichni víme, jak to dopadlo. Historie nás učí, že appeasement nikdy nefunguje. Nemůžeme se tvářit, že když budeme s agresorem jednat a ustupovat mu, tak přestane být agresivní. Spíš naopak - dostane signál, že může jít ještě dál. A to je to, co mě na Ficově cestě děsí nejvíc - že vysílá Putinovi zprávu, že jeho válečné zločiny mohou být odpuštěny nebo přehlíženy.
Vzpomínám si, jak jsem loni v červnu byla v Praze a potkala skupinu ukrajinských uprchlíků. Jedna starší paní, mohlo jí být k sedmdesáti, mi ukazovala fotky svého bytu v Mariupolu. Vlastně ne bytu - hromady sutin, které z něj zbyly po ruském bombardování. „Čtyřicet let jsme tam s manželem žili,“řekla mi se slzami v očích. „Teď nemáme nic. A ti, kteří to udělali, chtějí, abychom se vzdali a nechali je, aby si vzali naši zemi.“ V takové chvíli člověk nemá slov. Jen objetí a pocit bezmoci.
A pak vidím slovenského premiéra, jak stojí na Rudém náměstí mezi potleskem pro válečné stroje. Jistě, každý stát má právo na svou zahraniční politiku. Ale každý politik by si měl uvědomit, že některá gesta mají větší váhu než jiná. A tohle gesto bylo bohužel příliš výmluvné. Nikdy předtím jsem necítila takový stud za politika ze sousední země, která je nám kulturně tak blízká. Protože pravda je, že mír nikdy nemůže být postaven na lžích a ústupcích agresorovi. A já doufám, že si to Robert Fico uvědomí dřív, než bude pozdě.
