Článek
Kdy se vám v hlavě začnou míchat obavy s absurdními scénáři, které by v běžném životě ani nenapadly. My jsme takovou chvíli prožili loni v létě – a hlavní roli v ní sehrál můj tchán. Ten, co prý „nikdy nezmizí, protože má všechno pod kontrolou“.
Byli jsme v Chorvatsku, rodinný apartmán s výhledem na moře, čtyři dospělí a dvě děti. Ráno jsme všichni seděli na terase, pili kávu a plánovali, jestli půjdeme na pláž, nebo na trh. Tchán jen tak mimochodem oznámil, že se jde projít. Nenápadná věta, kterou jsme v tu chvíli nevěnovali pozornost. Procházky měl rád. Bylo devět ráno, slunce už začínalo pálit a my se rozutekli každý po svém – někdo k vodě, někdo na nákup.
Když se blížilo poledne, všimli jsme si, že se ještě nevrátil. Telefon nechal na nabíječce, což u něj nebylo neobvyklé. Ale když uběhly další dvě hodiny, začala nervozita narůstat. Prošli jsme okolí, podívali se do přístavu, zkontrolovali kavárnu, kde obvykle sedával. Nikde nic. Bylo zvláštní, že ani místní rybáři ho neviděli. Každá minuta začínala být těžší a těžší, a já si uvědomila, jak rychle se dovolená může proměnit v něco, co si nechcete pamatovat.
Nakonec jsme šli na recepci hotelu naproti, protože napadlo mého muže, že možná chtěl zjistit něco o výletech. Recepční – mladá žena s tmavýma očima a jemným přízvukem – se zarazila, když jsme se ptali na jeho popis. Podívala se na nás s takovým tím pohledem, kdy víte, že má v hlavě víc, než říká. Po krátkém váhání se rozpovídala. Prý ho ráno viděla, jak nastupuje do autobusu, který mířil na vzdálenou vinici. Nebyla si jistá, jestli o tom víme. Nebyli jsme.
Představa, že náš tchán – ten, co vždy tvrdil, že nepije a že „na takové výlety není“ – strávil celý den na ochutnávce vín, byla skoro komická. Když se večer objevil, opálený, usměvavý a s taškou plnou lahví, tvářil se, jako by se vůbec nic nestalo. Vyprávěl o starém vinaři, co mu ukazoval sklep, o krajině, která mu připomněla dětství, a o tom, že si potřeboval odpočinout „od toho ruchu“. My jsme zatím strávili půl dne v napjatém pátrání a představách, které byly od reality hodně daleko.
Ten den mě naučil, že i ti, které máme za nejpředvídatelnější, nás můžou překvapit. A že občas má smysl nechat věci plynout, i když vás na chvíli vyvedou z rovnováhy. Protože nakonec může přijít příběh, na který se bude vzpomínat s úsměvem – i když v tu chvíli jste ho prožívali se sevřeným žaludkem.
