Článek
Nebylo to poprvé, co se mi to stalo. Ale ten den jsem už neměla sílu ani chuť dělat ze sebe cirkusáka na veřejnosti. Stačilo, aby něco nebylo podle jeho představ – a spustil scénu, která by mohla klidně konkurovat divadelnímu představení.
Byl to obyčejný odpolední návrat z hřiště. Slunce svítilo, v ruce jsem nesla batoh, v druhé tašku s nákupem. Adam šel vedle mě, chvíli poskakoval, chvíli se loudal. U pekařství zahlédl v regálu koblihu a bylo jasné, že bez ní domů nedojdeme v klidu. „Mami, koupíš mi ji?“ prosil. „Dneska ne, máme doma ještě koláč,“ odpověděla jsem. A bylo to tu.
Nejdřív začal fňukat, pak zvyšoval hlas. Když jsem pokračovala v chůzi, najednou si lehl přímo na chodník, začal křičet a kopat nohama. Lidé se otáčeli, někdo se pousmál, jiný zakroutil hlavou. V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout do země. Ale něco se ve mně zlomilo.
Stála jsem nad ním, chvíli jsem sledovala jeho výstup, a pak jsem udělala něco, co bych ještě před měsícem nedokázala. Prostě jsem ho překročila a šla dál. Neohlédla jsem se, nezastavila, neřekla ani slovo. Srdce mi bušilo až v krku. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když tam zůstane ležet? Co když začne ještě víc řvát? Co když mě někdo zastaví? Co když se mu něco stane? Ale né, nestalo!
Ušla jsem asi deset kroků, když za mnou nastalo ticho. Otočila jsem se jen koutkem oka. Adam seděl, rozhlížel se kolem sebe a hledal mě pohledem. Když zjistil, že se nad ním neskláním, nevěnuju mu pozornost a nepřemlouvám ho, vyskočil, doběhl mě a chytil mě za ruku. „Mami, počkej na mě, jdu s tebou“ zašeptal. V očích měl slzy, ale už ne vztek.
Šli jsme dál, ruku v ruce, jako by se nic nestalo. V tu chvíli jsem cítila obrovskou úlevu. Ne proto, že jsem „vyhrála“, ale protože jsem pochopila, že někdy je nejlepší nechat dítě, ať si svůj vztek prožije, a nehrát v jeho představení hlavní roli.
Adam byl ten den klidnější než obvykle. Doma si sám sundal boty, pověsil bundu a přišel za mnou do kuchyně. „Mami, můžu ti pomoct?“ zeptal se tiše. Podala jsem mu utěrku a společně jsme utřeli nádobí. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsme spolu něco dělali v úplném klidu.
Od té doby jsem se přestala bát těchto scén. Už jsem věděla, že když mu nedám pozornost, kterou v tu chvíli tolik chce, rychleji ho to přejde. Samozřejmě, ne vždycky to fungovalo hned. Někdy zkusil ještě větší divadlo, jindy to vzdal dřív. Ale pokaždé, když jsem ho překročila a šla dál, místo abych ho přemlouvala, uklidňovala nebo se mu omlouvala, měl důvod vstát a jít za mnou.
Některé dny byly těžší než jiné. Když jsem byla unavená, někdy jsem měla chuť si k němu lehnout a začít křičet taky. Ale většinou jsem si vzpomněla na ten první úspěšný pokus a vydržela. Lidé kolem nás občas kroutili hlavou, někdy jsem zaslechla i poznámky typu „to je výchova!“. Ale už mi to bylo jedno. Věděla jsem, že Adam potřebuje hlavně jistotu, že jsem tu, i když zrovna leží na chodníku a kope nohama.
Jednou jsem se o tom bavila s kamarádkou, která má dvě děti. Smála se a říkala, že její dcera si lehla na zem v supermarketu a odmítala vstát, dokud nedostane čokoládu. „Víš, co jsem udělala?“ ptala se mě. „Otočila jsem se a šla k regálu s pečivem. Když zjistila, že ji nikdo nesleduje, vstala a šla za mnou.“ V tu chvíli jsme se obě rozesmály. Bylo jasné, že v tom nejsme samy.
Děti prostě zkouší, co vydržíme. Testují naše hranice, hledají naši pozornost. Někdy stačí jedno překročení, jindy je potřeba vydržet víc. Ale pokaždé, když jsem Adama nechala ležet a šla dál, naučil se, že jeho výstup nemá ten efekt, který by si přál.
Dnes už Adam takové scény nedělá. Občas se ještě rozčílí, ale většinou už ví, že když začne křičet a kopat nohama, nedostane tím, co chce. Naučil se říkat, co potřebuje, a když má vztek, radši odejde do svého pokoje. A já jsem ráda, že jsem tehdy našla odvahu ho překročit a jít dál.
Není to jednoduché, stát na chodníku, dívat se na své dítě, jak se vzteká, a odolat pokušení ho okamžitě uklidnit. Ale někdy je to právě ta nejlepší cesta, jak mu ukázat, že svět se kvůli jeho vzteku nezastaví. A že máma tu bude vždycky – i když on zrovna leží na zemi a kope nohama a máma tu chvíli jde dál.
