Článek
Alena byla vždycky přesvědčená, že nejlépe ví, co mají ostatní dělat. Manžel podle ní neuměl správně hospodařit s penězi, málo pracoval, do práce se nikdy nehrnul a celý život se jen vezl. Tak to alespoň vyprávěla lidem kolem sebe. Čím déle spolu byli, tím hůř o něm mluvila. Před dcerami, před kamarádkami i před známými opakovala, že všechno táhne sama a že vedle sebe má chlapa, na kterého není spoleh. Skutečnost byla mnohem méně dramatická, jenže Alena potřebovala mít kolem sebe jasného viníka.
S vínem začala už dávno před rozvodem. Nebylo ničím neobvyklým, když si večer otevřela láhev, a někdy vypila víc, než bylo únosné. Rodina to dlouho přehlížela nebo omlouvala tím, že je unavená a potřebuje si odpočinout. Jenže časem bylo čím dál těžší dělat, že se nic neděje. I to mohl být jeden z důvodů, proč její manžel nakonec odešel. Život s člověkem, který si problém s alkoholem nechce připustit, bývá vyčerpávající.
Její manžel s ní vydržel přes třicet let. Dlouho ustupoval a snažil se udržet rodinu pohromadě. Čím byl starší, tím méně už ale chtěl žít podle toho, jak se Alena zrovna vyspala. Jednou se pohádali kvůli úplné maličkosti. Tentokrát nešel jako obvykle do vedlejšího pokoje. Sbalil si osobní věci a odjel. Za pár dní jí oznámil, že se domů nevrátí.
Alena okamžitě začala všem tvrdit, že ji připravil o všechno, co mělo nějakou cenu. Podle ní ji po tolika letech obral a nechal bez ničeho. Jenže ti, kteří situaci znali, věděli, že odešel prakticky jen s oblečením, osobními věcmi a několika drobnostmi. Přesto z něj udělala člověka, který ji celý život využíval a nakonec ji okradl. Tenhle příběh vyprávěla tak dlouho, až mu zřejmě sama uvěřila.
Nejhůř to odnesly dcery. Alena po nich chtěla, aby se okamžitě postavily na její stranu. Nestačilo jí, že ji vyslechly. Chtěla naprostou poslušnost. O otci doma nesměly mluvit dobře a postupně jim ho začala doslova zakazovat. Když se s ním některá setkala, následovaly výčitky, telefonáty a dlouhé zprávy o zradě. Dcery se ocitly mezi dvěma rodiči, ale problém byl v tom, že otec po nich nic takového nechtěl. Nežádal, aby si vybíraly. Alena ano.
Starší dcera jí jednou řekla, že tátu nepřestane vídat jen proto, že jejich manželství skončilo. Alena to vzala jako nevděk. Připomněla jí všechno, co pro ni od dětství udělala, kolik jí věnovala času a co všechno kvůli ní obětovala. Mladší dcera se dlouho snažila konfliktům vyhýbat, ale ani to nepomohlo. Jakmile neudělala přesně to, co matka očekávala, byla špatná i ona.
Postupně se od Aleny vzdálily obě. Nejhorší byly návštěvy s dětmi. Alena komentovala jejich oblečení, chování i způsob, jakým je dcery vychovávají. Když některé z vnoučat udělalo něco, co se jí nelíbilo, dokázala ho nepříjemně seřvat. Děti k babičce přestaly chtít jezdit. Před návštěvou se ptaly, jestli tam opravdu musí. Jedno z nich se jí dokonce začalo bát. Dcery proto návštěvy omezily na minimum. Nechtěly děti nutit trávit čas někde, kde se necítily dobře.
Po rozvodu se pití ještě zhoršilo. Alena pila stále častěji a množství alkoholu rostlo. Nejhorší bylo, že sedala za volant i ve chvíli, kdy bylo na první pohled vidět, že pila. Několikrát dokonce vezla autem vnoučata. Když se to dcery dozvěděly, byly zoufalé. Nešlo už jen o nepříjemné chování nebo hádky. Šlo o bezpečnost jejich dětí.
S Alenou se o tom ale nedalo mluvit. Všechno zapírala. Tvrdila, že nepila nebo že měla jen jednu skleničku, přestože každý kolem ní viděl, že je napitá. Někdy měla zpomalenou řeč, jindy byla přehnaně hlasitá nebo podrážděná, šišlala a nedržela rovnováhu. Přesto trvala na tom, že si ostatní vymýšlejí. Dcery jí přestaly věřit a hlavně už nechtěly riskovat, že znovu posadí jejich děti do auta poté, co pila.
Několik kamarádek se od ní postupně odřízlo. Nejen kvůli alkoholu. Už neměly sílu poslouchat, že za všechno může bývalý manžel, dcery, sousedé nebo kdokoliv, kdo se jí právě znelíbil. Pomlouvala všechny a všem.
Jediná Marcela zůstávala. Znaly se mnoho let a Marcela pořád věřila, že Alena potřebuje hlavně pomoc. Vozila jí nákupy, chodila s ní na procházky a několikrát u ní zůstala až do noci, když na tom byla špatně. Přesvědčovala ji, aby přestala pít a začala svůj život řešit. Dokonce se snažila znovu spojit Alenu s dcerami. Vždycky to ale skončilo stejně. Alena nechtěla slyšet, co by mohla změnit ona. Chtěla slyšet, že jí všichni ublížili.
Marcela měla neuvěřitelnou výdrž. Často od Aleny odcházela úplně vyčerpaná, přesto druhý den zvedla telefon znovu. Přátelé jí říkali, aby toho nechala. Ona měla stále pocit, že nemůže opustit člověka, který zůstal úplně sám. V Aleně hledala tu kamarádku, se kterou se kdysi smála, jezdila na výlety a dokázala si povídat celé hodiny.
Alena mezitím začala kontrolovat i ji. Chtěla vědět, proč nepřišla, když slíbila, s kým byla a proč jí několik hodin nezvedala telefon. Když Marcela jednou odjela na víkend s manželem, čekala ji po návratu série nepříjemných zpráv. Alena jí vyčetla, že ji nechala samotnou, přestože věděla, jak těžké období prožívá. Marcela se omluvila. Dnes sama nechápe, proč to tehdy udělala. Začínala se totiž chovat, jako by byla za život své kamarádky odpovědná.
Definitivní konec přišel po jednom společném nákupu. Marcela vzala Alenu autem do obchodu, kde si kromě běžných věcí koupila také víno. Byla agresivní a do Marcely strkala a nechtěla nastoupit do auta. Než se vrátily domů, byla Alena už pořádně opilá. Později začala hledat peněženku a obvinila Marcelu, že ona jí vzala. Peněženka se nakonec našla, jenže ani tím to neskončilo. Alena najednou tvrdila, že v ní měla o několik tisíc korun víc a peníze jsou pryč. Podle ní je musela vzít Marcela.
Marcela tomu nejdřív ani nechtěla věřit. Roky jí pomáhala, vozila ji na nákupy, byla s ní ve chvílích, kdy už ostatní neměli sílu, a teď z ní byla zlodějka. Alena jí začala posílat zprávy a vyhrožovala, že všechno řekne ostatním. Marcela se ještě několik dní snažila situaci vysvětlit. Pak jí došlo, že už není co zachraňovat. Přestala zvedat telefon a k Aleně už nikdy nepřišla.
Právě tehdy, když odešel i poslední člověk, který při ní stál, přišla Alena s další zprávou. Oznámila rodině, že je smrtelně nemocná a zbývá jí přibližně pět měsíců života. Byla to informace, která by za normálních okolností každého vyděsila. Jenže po všem, co se za poslední roky stalo, už jí nikdo nevěřil.
Dcerám začala psát, že pokud k ní nepřijdou teď, jednou toho budou litovat. Připomínala jim, že je jejich matka, že umírá a že se o ni mají postarat. Znovu se snažila vyvolat pocit viny a přimět je, aby se vrátily k poslušnosti, kterou od nich vyžadovala celý život. Jenže tentokrát už výčitky nezabraly. Dcery byly příliš unavené a zároveň příliš opatrné. Nevěděly, jestli je nemoc skutečná, nebo je to další způsob, jak je dostat zpátky pod kontrolu.
Jedna z dcer proto matku požádala, aby jí ukázala lékařské zprávy. Chtěla vědět, co jí skutečně je, a nabídla se, že se spojí přímo s jejím lékařem. Pokud je situace opravdu tak vážná, chtěla mít jasno a vědět, co bude potřeba zařídit. Alena ale okamžitě odmítla. Řekla jí, že zdravotní stav je jen její věc a nikomu do něj nic není. Žádné zprávy neukázala a kontakt na lékaře odmítla dát.
V tu chvíli bylo dceři jasné, že žádná smrtelná nemoc nejspíš neexistuje. Matka si vymyslela vlastní umírání jen proto, aby dcery znovu přiměla k poslušnosti a zájmu. Byla ochotná použít strach z vlastní smrti jako poslední prostředek, když už nezabíraly výčitky ani obviňování. Jak může matka něco takového udělat vlastním dětem? Jak může vědomě vyvolat strach, že za několik měsíců zemře, jen aby získala jejich pozornost? Právě v tom se ukázalo sobectví, které už nešlo ničím omluvit.
Ani vnoučata se nevrátila. Ta už měla s babičkou spojený hlavně strach a nepříjemné návštěvy. Manžel měl dávno svůj život. Kamarádky odešly jedna po druhé a Marcela, která vydržela nejdéle, už také pochopila, že dál nemůže.
Alena tak přišla i o posledního člověka, který jí byl ochotný pomáhat. Přesto podle ní nebyl problém v ní. Manžel ji opustil, protože byl líný a nakonec ji údajně obral. Dcery byly nevděčné a neposlušné. Vnoučata proti ní někdo poštval. Kamarádky ji nechaly ve chvíli, kdy je potřebovala. A Marcela ji podle její verze nakonec ještě okradla.
Každý měl nějakou vinu. Jen ona ne.
