Článek
Seděla jsem včera s Marií na kávě a ona celá rozčilená: „Představ si, že přijdeš na úřad, podáš žádost o přídavek na děti, a oni ti řeknou: počkej, nejdřív se podíváme, kolik máš na kontě. A podle toho ti řekneme, jestli si zasloužíš pomoct nebo ne.“ Zpočátku jsem tomu nevěřila, ale když jsem si to doma pročítala na internetu, zjistila jsem, že má pravdu.
Dosavadní systém znal každý, kdo někdy žádal o pomoc. Jeden formulář na přídavek na dítě, druhý na příspěvek na bydlení, třetí na doplatek na bydlení. Každý na jiném oddělení, každý s jinými podmínkami. Úplná maškaráda, kterou znali všichni rodiče s menšími příjmy. Nový systém slibuje jeden formulář, jedna žádost, dokonce ji půjde vyplnit online. Že by se konečně něco zjednodušilo?
Jenže pak přichází ta kontrola účtů. Marie má dvě děti, pracuje v Tescu na částečný úvazek a příležitostně si přivydělává hlídáním. „Snažím se něco našetřit na zimu, když jsou vyšší účty za topení. Nebo na nečekané výdaje, když se něco pokazí. A teď mi budou říkat, že když mám našetřeno deset tisíc, tak si pomoc nezasloužím?“ Říkala to s takovou hořkostí, že jsem necítila co odpovědět.
Prý budou kontrolovat přes banky. Úřad napíše bance, banka odpoví přes Českou národní banku, kolik má žadatel na účtu. Prý neuvidí na to, za co peníze utrácí, jen na zůstatek. Ale i tak mi to přijde jako výrazný zásah do soukromí. Limity stanovili takové, že jednotlivec může mít 200 tisíc, rodiny podle počtu členů 250 tisíc do 400 tisíc korun. A jedno auto na dospělého.
Můj soused Pavel o tom mluvil včera přes plot: „Představ si, že celý život spořím na důchod, protože vím, že státní penze bude mizera. A teď mi říkají, že když budu muset žádat o pomoc, tak si svoje úspory můžu střčit kam vím.“Pavel pracuje jako technik v malé firmě, má ženu na mateřské a dvouletou dceru. Za normálních okolností by o žádné dávky nežádal, ale když mu firma loni snížila úvazek na polovinu, musel. „A teď nevím, jestli si mám dál spořit, nebo všechno utratit. Jaký to má smysl?“
Mluvila jsem o tom i s tchyní. Ta je už v důchodu a vzpomíná na časy, kdy podobné kontroly byly běžné. „Za totality taky kontrolovali všechno. Jen se tomu říkalo jinak.“ Možná má pravdu, možná přeháníme. Ale pocit, že si někdo může projít můj účet, i když žádám o legitimní pomoc, se mi nelíbí.
Na druhé straně chápu, že se systém zneužívá. Před rokem se psalo o případech, kdy lidé mají majetek v milionech a přitom pobírají sociální dávky. To je nepochybně nespravedlivé vůči těm, kteří pomoc skutečně potřebují. Jenže řešení mi připadá jako palba z děla na vrabce.
Moje sestřenice Jana pracuje na úřadu práce a vidí to z druhé strany: „Víš, kolik lidí k nám chodí v Audi a BMW a stěžuje si, že na děti nemá?“ Možná má částečně pravdu. Ale pak zase znám případy, kde matka samoživitelka dře jako mezek a snaží se našetřit každou korunu na horší časy.
Nejhorší na celé situaci je nejistota. Nikdo pořádně neví, jak přesně to bude fungovat, jaké budou výjimky, co když si člověk spoří na něco konkrétního. A hlavně – nikdo neví, jestli to skutečně pomůže těm nejpotřebnějším, nebo jen vytvoří další byrokratickou překážku pro lidi, kteří už tak mají dost problémů.
Od října se to dozvíme všichni. Zatím se můžeme jen hádat a doufat, že nový systém bude skutečně spravedlivější. A modlit se, abychom ho my sami nikdy nepotřebovali vyzkoušet.
