Článek
Každý rok přicházejí stejně. Nenápadně, s chladnými rány a potemnělými večery, kdy se v ulicích objeví první světélka. A s nimi i něco, co je těžké popsat slovy – tichá očekávání, návraty do dětství, vůně cukroví, i ten zvláštní klid, který najednou začne být cennější než všechno ostatní. Vánoce. Svátky, které mají pro každého trochu jinou podobu, ale přesto sdílíme něco společného. Možná proto, že jsou hluboko zakořeněné – nejen v tradici, ale i v nás.
Přestože jejich příběh začíná v křesťanské víře, oslovují i ty, kteří do kostela nechodí. V Česku, kde se víra často dědí spíš ve formě vánočního cukroví než v podobě liturgie, to platí dvojnásob. Vánoce tu nejsou jen náboženský svátek, ale hlavně silný symbol. Rodiny se scházejí, domy voní vanilkou, v oknech svítí světýlka. Někdy stačí i jen to jedno – že jsme spolu.
Z pohledu církve začíná vánoční období 25. prosince. Trvá až do Tří králů, někdy i déle. V některých zemích mají vánoční svátky přesně dvanáct dnů – počítáno od Božího hodu až po 5. leden. Ale než vůbec došlo k tomu, že se narození Krista začalo připomínat jako slavnost, uběhlo několik staletí. Původní křesťané se víc soustředili na jeho smrt a zmrtvýchvstání. A slavení narozenin? To se považovalo spíš za zvyk pohanů.
Teprve ve 4. století se v Římě prosadila myšlenka, že i narození Ježíše si zaslouží místo v kalendáři. Proč právě 25. prosince? Teorií je víc než ozdob na stromečku. Jedni tvrdili, že se Kristus narodil v den, kdy byl nejkratší den v roce – tedy při zimním slunovratu. Jiní se snažili datum odvodit matematicky podle Zvěstování Panně Marii, které prý připadalo na jaro, a tedy narození na konec prosince. A další nepochybovali o tom, že šlo o snahu překrýt starší, pohanské oslavy světla.
Ať už to bylo jakkoliv, ve výsledku dostal prosinec nový význam. Když se slaví narození dítěte, je to v každé kultuře naděje. Možná právě proto to zafungovalo. O Vánocích se začalo mluvit, zpívat, scházet. A pomalu vznikal svátek, který se během dalších století stal tím největším.
Zajímavé je, že v Česku za hlavní vánoční den považujeme 24. prosinec. Právě ten večer sedáme ke stolu, rozkrajujeme jablka, hledáme zlaté prasátko, zpíváme koledy. A i když církevní kalendář za sváteční den označuje až 25. prosinec, v našich srdcích zůstává Štědrý den tím, co opravdu tvoří Vánoce. Není to svátek oficiálně, ale od roku 1990 je alespoň dnem pracovního klidu. A stačí jeden podvečer s rodinou, svíčky a dětmi u stromečku – a je jasné, proč si ho tolik chráníme.
Vánoce ale neměly vždy na růžích ustláno. V historii bylo období, kdy se nesměly slavit vůbec. Třeba v Anglii, během vlády puritánů v 17. století. Ti Vánoce zakázali, protože prý vedly k opilství a nepořádku. Až po třinácti letech se svátky vrátily – s návratem monarchie. Jiný typ útoku přišel později, ze strany totalitních režimů. Nacistické Německo i Sovětský svaz vnímaly Vánoce jako hrozbu – právě proto, že byly spojené s vírou, rodinou a tradicí. A tak je buď potlačovaly, nebo upravily podle svých potřeb.
Jenže Vánoce vydržely. Přizpůsobily se. A zůstaly. Dnes mají v různých koutech světa různé podoby – někde dárky nosí Santa, jinde Děda Mráz, jinde čarodějnice na koštěti. Ale podstata je často podobná. Stromeček, světla, setkání, vzpomínky. Ať už věříte v Ježíška, nebo jen chcete být s těmi, které máte rádi, Vánoce si vás nějak najdou. Podle křesťanského příběhu byl Ježíš sám"darem". Bůh poslal lidem svého syna, když se narodil v Betlémě, lidé i tři mudrci mu přinášeli dárky, a dnešní nadílka tak symbolicky navazuje na tyto dary novorozenému Ježíši. Vánoční obdarovávání patřilo i služebnictvu a lidé si vždy dávali malé dárky i v rodině a oslavují narození Ježíše.
Santa Claus historicky vyšel ze svatého Mikuláše, který rozdával dárky chudým dětem, a postupně se proměnil ve vánoční postavu, která nosí dárky v noci z 24. na 25. prosince. Ježíšek, Santa Claus nebo Děda Mráz…v různých zemích se liší jméno i podoba postavy, ale význam je stejný. Symbolický nositel dárků je laskavý, štědrý a nese tajemství Vánoc.
Možná právě proto je tolik milujeme. Ne kvůli seznamům dárků nebo svátečním slevám. Ale proto, že přinášejí chvíli, kdy se všechno zpomalí. Kdy ticho není prázdné, ale plné významu. Kdy si můžeme dovolit být spolu, v teple, s pocitem domova. A to je něco, co v nás zůstává, i když se zhasnou světla na stromečku.
Zdroje: https://www.novinky.cz/clanek/vanoce-vanoce-a-jejich-historie-kde-se-vzaly-40344809; -Autorský text-
