Článek
Sotva jsem si sedla ke svému oblíbenému stolku u okna, už to začalo. Dvě ženy s kočárky se usadily hned vedle. Vytáhly mobilní telefony a ponořily se do prohlížení. Jejich děti mezitím začaly pobíhat po kavárně. Jeden kluk, mohlo mu být tak pět let, začal házet lžičkami po lidech u vedlejšího stolu. Druhý, o něco menší, se plazil po zemi a sbíral drobky. Fuj.
Koukala jsem na ty mámy, jestli s tím něco udělají. Ale ty byly jak přilepené k těm svým telefonům. Občas jedna z nich zvedla oči a znuděně zavolala: „Honzíku, nech toho.“ A zase zpátky k displeji. Říkala jsem si - mám něco říct? Ale co? „Hej, vy tam, dejte ty mobily pryč a starejte se o svý děti?“ To by ze mě udělalo tu zlou bezdětnou ženskou, co nemá pochopení pro chudáky mámy.
Jenže tohle fakt přesahovalo všechny meze. Ten větší kluk začal skákat po sedačce a křičet jak na lesy. Menší se rozhodl, že bude malovat kečupem po stole. Servírka už to nevydržela. Přišla k jejich stolu a zdvořile, ale důrazně řekla: „Promiňte, dámy, ale mohly byste trochu zklidnit své děti? Ostatní hosté si stěžují.“ To jste měli vidět. Ty dvě mámy se na ni podívaly, jako by jim právě oznámila, že jim chce sebrat děti. „Co si to dovolujete?“ vyjela ta blonďatá. „Jsou to jen děti, mají právo se projevovat!“ Druhá přidala: „Jestli se to někomu nelíbí, ať jde jinam. Tohle je veřejný prostor!“
V tu chvíli jsem to nevydržela. Otočila jsem se k nim a řekla: „Jo, je to veřejný prostor. Ale to neznamená, že vaše děti můžou dělat bordel a vy se na to budete jen koukat přes displej.“ Myslela jsem, že mě sežerou zaživa. Ta blondýna na mě začala ječet něco o tom, jak nemám děti, tak nemám co kecat. Že až budu mít vlastní, tak pochopím. Jenže v tu chvíli se ozval starší pán od vedlejšího stolu: „Já mám tři děti a šest vnoučat. A nikdy by mě nenapadlo nechat je takhle řádit v kavárně. To není o tom, jestli máte děti nebo ne. To je o slušnosti a ohleduplnosti.“
Bylo vidět, že to ty mámy zaskočilo. Nečekaly, že se proti nim postaví někdo, kdo má taky děti. Začaly balit věci a brblat něco o tom, jak jsou lidi netolerantní. Když odcházely, ta blondýna na mě ještě hodila pohled, kterým by zabíjela. Ale bylo mi to fuk. Konečně byl v kavárně klid.
Jenže tohle není ojedinělý případ. Poslední dobou to vidím všude. V parcích, v obchodech, v restauracích. Mámy (a někdy i tátové) zírající do mobilů, zatímco jejich děcka dělaj bordel.
Minulý týden jsem byla v parku. Seděla tam skupinka matek, všechny s nosem v telefonu. Jejich děti mezitím ničily záhony, házely kameny do jezírka a honily kachny. Když jsem jednu z nich upozornila, co její dítě dělá, jen mávla rukou: „Však je to jen dítě, musí se vyblbnout.“ Jasně, děti se potřebujou vyblbnout. Ale copak to nejde bez ničení věcí a obtěžování ostatních? Copak není úkolem rodičů naučit děti, jak se chovat?
Někdy mám pocit, že žijeme v době, kdy se z „práv dětí“ stala výmluva pro rodičovskou lenost. Jo, děti maj právo bejt dětma. Ale to neznamená, že maj právo terorizovat okolí. A rodiče maj povinnost je vychovat, ne je jen krmit a oblíkat. Pamatuju si, jak mě máma brávala do kavárny, když jsem byla malá. Učila mě, jak se tam chovat. Jak mluvit potichu, jak držet příbor. Jasně, občas jsem zlobila. Ale v takovejch chvílích mě vždycky rychle uklidnila nebo jsme prostě odešly.
Možná je problém v tom, že dnešní rodiče jsou přetížený. Práce, domácnost, sociální sítě - to všechno vytváří stres. A ten mobil je pro ně únik. Jenže za jakou cenu? Nedávno jsem viděla mladou mámu v autobuse. Její dítě brečelo, bylo unavený a protivný. Ale ona místo aby ho utěšila, dál koukala do mobilu. Dítě brečelo víc a víc, začalo kopat do sedadla. Ostatní cestující se mračili, ale ona jako by to vůbec nevnímala.
V takových chvílích si říkám - co se stalo s naší schopností být přítomný? Vnímat, co se děje kolem nás? Reagovat na potřeby svých dětí i na potřeby lidí kolem? Nejde jen o to, že je to otravné pro okolí. Jde i o to, co to dělá s těma dětma. Četla jsem, že děti, jejichž rodiče tráví moc času na telefonu, maj častěji problémy s chováním. Cítěj se ignorovaný, snažej se upoutat pozornost - často blbým způsobem.
Někdy si říkám, jestli si ti rodiče uvědomují, o co přicházejí. O ty malý momenty spojení se svým dítětem. O šanci něco je naučit, být součástí jejich života. Nechci, aby to vyznělo, že odsuzuji všechny rodiče. Vím, že většina z nich dělá, co může. Ale zdá se mi, že jako společnost jsme začali tolerovat věci, které by dřív byly nepřijatelné.
Víte co, já vlastně ani nechci, aby to vyznělo, že nemám ráda děti nebo že je nechci vidět v kavárně. To vůbec ne. Jen si myslím, že by se tam měly chovat slušně, jako všichni ostatní. A to je práce rodičů, ne? Někdy si říkám, jestli by nepomohlo, kdyby kavárny měly nějaký dětský koutek. Místo, kde by se ty mrňousové mohli trochu vyblbnout, aniž by otravovali ostatní hosty. Nebo třeba nějaké omalovánky, kostky, cokoliv, co by je na chvíli zabavilo.
A co se týče těch rodičů věčně přilepených k mobilu - fakt by mě zajímalo, co tam pořád vidí. Je to útěk od reality? Snaha zůstat v kontaktu s dospělým světem, když jsou celý den s dětmi? Nebo prostě jen zlozvyk, který máme všichni? Možná by stačilo začít od maličkostí. Třeba si dát pravidlo, že u jídla nebo v kavárně dáme telefon do kapsy. Věnovat se těm našim dětem, kamarádům nebo třeba knížce. Kdo ví, třeba zjistíme, že ten skutečný svět kolem nás je mnohem zajímavější než ten na displeji.
Jasně, není to jednoduché. Ale myslím, že když o tom budeme mluvit a zamyslíme se nad tím, jak se chováme, může to pomoct. Nejen nám, ale i těm dětem a vlastně všem okolo. No, a kdo ví? Třeba příště, až si půjdu dát kafe, uvidím rodiče s dětmi, jak si spolu povídají, smějí se a užívají si to. Bez toho, aby koukali do mobilu nebo dělali bordel. To by byl fakt prima pohled.
Tak, a teď už vážně jdu na to kafe. Snad bude klid a pohoda!
Zdroje: Autorský text
