Článek
Měla jsem dost svých starostí, práce po večerech a nekonečné tašky s nákupem, které jsem tahala do třetího patra bez výtahu. Až jednoho dne se zjevil on – s klíči v kapse, úsměvem na tváři a nabídkou pomoci, která se tehdy zdála upřímná.
Bylo to po dešti, na schodech klouzalo a já balancovala s přeplněnou taškou plnou potravin. Z ničeho nic přiběhl, vzal mi ji z ruky a s lehkostí ji donesl až ke dveřím. Drobnost, která potěší. Od té chvíle se objevoval často. Někdy se jen pozdravil, jindy nabídl, že mi pomůže s těžším nákupem. Říkala jsem si, že je prostě galantní. Takových mužů už moc není. A když mi párkrát přinesl i balík z pošty, začala jsem mít pocit, že snad po letech potkávám člověka, který si všimne druhého jen tak, bez postranních úmyslů.
Všechno působilo přirozeně, možná až příliš. Vždycky věděl, kdy dorazím domů. Přesně ve chvíli, kdy jsem zaparkovala, už vycházel z bytu, jakoby náhodou. Jednou jsem se i pousmála nad tou náhodností. Jenže náhody se začaly opakovat. Věděl, co nakupuju, dokonce jednou mezi řečí zmínil, že mám ráda tvarohové koláče z místní pekárny. Nikdy jsem mu to neříkala. Tehdy mi to nedošlo. Lichotilo mi, že si pamatuje detaily. Po letech samoty mi ten zájem přišel jako závan něčeho, co jsem dávno zapomněla cítit.
Postupně se z drobných pomocí staly každodenní rituály. Ráno, když jsem spěchala do práce, potkával mě před domem, někdy prý „náhodou“, jindy s úsměvem podával zapomenutý deštník, který jsem nechala v chodbě. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že všechno to „náhodou“ má příliš přesný rytmus. Když jsem zůstala doma kvůli nemoci a večer, když jsem vyšla s odpadky, nešlo si nevšimnout, že se na mě dívá z okna skovaný za žaluzií. Zmocnil se mě zvláštní pocit – ne klidu, ale neklidu.
A tehdy jsem si všimla ještě něčeho, co mě znejistilo ještě víc. Malé kamery u dveří naproti, zamaskované v květináči. Nevěděla jsem, jak dlouho tam byla. V tu chvíli mi to všechno začalo dávat smysl – jeho přesné načasování, znalost mých věcí, to, že věděl, kdy jsem doma a kdy ne. Z pomoci se stalo sledování, z galantnosti posedlost. Nebyl to soused, který chtěl být milý, ale muž, který si vytvořil svou vlastní představu o blízkosti.
Nechtěla jsem dělat scény, jen jsem chtěla mít klid a na domovní radě jsem to oznámila, kroutil se a že to není pravda, říkal, že vše jen náhodou. I ta kamera? To zrovna, to ti tak věřím! Podala jsem tedy oznámení na policii a byl vyzván k vysvětlení. Zmizel během pár dnů. Říkalo se, že odešel na jiné místo, prý kvůli práci. Přesto jsem se dlouho dívala přes rameno, když jsem šla domů.
Dnes už dokážu rozeznat, kdo je vlezlý a pronásleduje. Dřív bych řekla, že jsem jen důvěřivá, ale teď vím, že mezi laskavostí a narušením hranic vede tenká linie. Pomoc může být skutečná – ale i maskovaná. A že někdy trvá, než člověk rozpozná, že ten, kdo vám podává ruku, ji podává ne proto, aby vás zvedl, ale aby si vás přitáhl blíž, než byste chtěli.
