Článek
Děti zůstaly u jeho maminky. Byla to naše první dovolená bez nich. Měla to být chvíle, kdy znovu najdeme jeden druhého. Jenže telefonát třetího dne nás přibil k zemi.
První dva dny byly jako z jiného světa. Ráno jsme chodili po pláži a vnímali jen šumění vln. Seděli jsme u kávy dlouho po snídani, protože nikdo netahal za rukáv a nechtěl vidět jídelní lístek hned. Po letech jsme se dívali jeden na druhého bez spěchu, bez úkolů a nekonečných seznamů povinností. Znělo to idylicky, ale třetí ráno mi na displeji zazvonilo jméno, které jsem v tu chvíli vidět nechtěla. Byla to tchyně.
Bylo slyšet, že se snaží znít klidně, ale hlas se jí chvěl. Prý museli s malým do nemocnice. Žádná tragédie, uklidňovala mě, jen vysoká horečka a lékaři si ho tam radši nechají. V tu chvíli se kolem nás moře i nebe proměnily v kulisu bez barvy. Všechno, co jsme plánovali, ztratilo smysl. Seděli jsme na terase hotelu, před sebou nedopitou kávu, a nevěděli, jestli okamžitě koupit letenky zpět, nebo čekat.
Manžel začal horečně hledat spoje, já se marně snažila dovolat doktorce. Tchyně nás ujišťovala, že to zvládne, že máme zůstat. V hlase měla ale unavenou tvrdost ženy, která drží pohromadě víc, než by měla. Přiznala, že nespala celou noc, že seděla u postele a měnila studené obklady. Na okamžik jsem v jejím tónu slyšela něco, co jsem nikdy dřív nezachytila – opravdovou starost, beze stopy kritiky nebo poznámek, které mě dřív dokázaly vytočit.
Zůstali jsme. Každé ráno jsme volali, odpoledne posílali zprávy. Po dvou dnech horečka ustoupila a malý se smál do kamery, jako by žádná nemoc neexistovala. Tchyně vypadala vyčerpaně, ale spokojeně. Při návratu domů nás čekala na prahu, děti kolem ní jako kuřata kolem kvočny. Poprvé jsem ji objala bez ostychu a cítila, že to myslím doopravdy.
Nikdy jsme si nebyly blízké. Mezi námi stálo tolik nevyřčeného, tolik maličkostí, které dokázaly vyrůst v zdi. Ale ten týden nám ukázal, že pod tím vším je pevné jádro. Že když jde o děti, držíme při sobě. Ne proto, že musíme, ale protože chceme. A možná i proto se na příští dovolenou těším víc než kdy dřív – ne kvůli moři, ale protože vím, kdo doma dokáže stát v první linii, když my zrovna nejsme.
