Článek
Dnes píšu tento text z malého hostelu v portugalském Algarve, s výhledem na oceán a sklenkou vychlazeného vína vedle notebooku. Cesta k tomu ale nebyla tak jednoduchá, jak se může zdát.
Všechno to začalo jednou bezesnou nocí, kdy jsem po dvanácti hodinách v práci ležela v posteli a nemohla usnout. Bylo mi dvacet sedm, měla jsem „dobrou práci“ v marketingu, jak říkali rodiče, ale cítila jsem, že něco chybí. Ten pocit znáte - jako když máte všechno, co byste podle společnosti měli chtít, ale stejně se každé ráno budíte s myšlenkou „to už je zase pondělí“. „Co kdybych to zkusila jinak?“ zeptala jsem se sama sebe té noci. A jak se ukázalo, ta jednoduchá otázka změnila všechno.
Začala jsem plánovat. Ne na papír, to by bylo moc reálné a mohlo by mě to vyděsit. Nejdřív jsem jen googlila „jak pracovat online“ a „práce na dálku“. Výsledky byly zprvu skličující - samé podvody a nesmysly o rychlém zbohatnutí. Ale pak jsem narazila na příběh české holky, která učila angličtinu přes Skype a cestovala po Asii. A najednou to začalo dávat smysl.
Mám vystudovanou ekonomii a marketingové zkušenosti - co mi brání dělat totéž na volné noze? S mými úsporami bych mohla vydržet tři měsíce bez příjmu, což mi dávalo jakýsi bezpečnostní polštář. Jenže pak přišla ta nejtěžší část - říct to rodičům. „Chci dát výpověď a cestovat,“ oznámila jsem u nedělního oběda. Máma upustila vidličku a táta se začal dusit knedlíkem. „A z čeho budeš žít?“ byla samozřejmě první otázka. Když jsem vysvětlila svůj plán, táta jen zakroutil hlavou a řekl: „To je hezký nápad na dovolenou, ale život takhle nefunguje.“
Jenže já už byla rozhodnutá. Dala jsem výpověď, zrušila nájem garsonky ve Vršovicích a většinu věcí buď prodala nebo odvezla k rodičům do sklepa. Svůj malý byt na Žižkově, který jsem koupila ještě během studia díky podpoře rodičů, jsem se rozhodla neprodávat, ale pronajmout. Byl to jeden z nejchytřejších kroků - nejen že mi nájem pokryl většinu splátek hypotéky, ale zároveň jsem měla jistotu, že až se jednou rozhodnu vrátit, mám kam. Ta myšlenka mi dávala klid, že neházím za hlavu úplně všechno. Jejich pohled, směsice obav a zklamání, mě pronásledoval ještě dlouho. „Za tři měsíce budeš zpátky a budeš škemrat o svou starou pozici,“ prohlásil můj bývalý šéf, když jsem odevzdávala firemní laptop.
Moje první destinace byl Lisabon, který jsem si vybrala kvůli kombinaci dostupných cen, dobrého internetu a skvělého jídla. Pronajala jsem si pokoj v bytě sdíleném s dalšími třemi digitálními nomády - programátorem z Německa, grafičkou z Polska a copywriterem z Ameriky. Ti tři už žili takhle několik let a stali se mými prvními mentory. Právě od nich jsem se naučila, jak si organizovat práci, hledat klienty a řešit praktické věci jako cestovní pojištění nebo daňové povinnosti.
První měsíc byl děsivý. Seděla jsem na balkoně s výhledem na město, krásný výhled, o kterém si lidé v kancelářích mohou nechat zdát, ale v hlavě mi běžela jen jediná myšlenka: „Co jsem to provedla?“ Přišla jsem o první termíny, protože jsem špatně nastavila připomínky v kalendáři, měla jsem problém s internetovým připojením uprostřed důležitého hovoru a můj první klient mi zaplatil o měsíc později, než jsme se domluvili. Úspory se tenčily rychleji, než jsem čekala.
Ale pak se věci začaly obracet. Našla jsem si pravidelné klienty pro marketingové konzultace, začala jsem psát obsahovou strategii pro dva české e-shopy a rozjela malý blog o cestování, který mi přinášel nějaké peníze. Po třech měsících jsem vydělávala dost na to, abych pokryla své životní náklady, a po půl roce jsem si mohla dovolit cestovat dál.
Z Lisabonu jsem se přesunula na Bali, následoval Vietnam, Thajsko a pak velký skok do Mexika. To už jsem konečně poznala, co znamená časový posun v praxi. Když jsem měla schůzku s českým klientem v osm ráno jejich času, pro mě byla půlnoc, a musela jsem se naučit plánovat svůj den úplně jinak. Z Mexika jsem zamířila do Kolumbie, pak Peru a nakonec do Kanady, kde jsem strávila téměř půl roku.
Cestou jsem se naučila spoustu věcí, které v žádném článku o digitálním nomádství nenajdete. Třeba že potřebujete mít vždycky záložní internetové připojení, že nejlevnější ubytování najdete, když přijedete někam bez rezervace a ptáte se místních, nebo že jednorázové plastové lahve v batohu vždycky vytečou právě na váš notebook.
Připojení k internetu se stalo mou novou posedlostí. „Má to u vás rychlé Wi-Fi?“ byla první otázka, kterou jsem pokládala v každém hostelu nebo kavárně. Ve Vietnamu jsem jednou musela jet hodinu tuk-tukem na jediné místo v oblasti, kde byl stabilní internet, abych mohla dokončit projekt pro klienta. V Peru jsem zase zjistila, že v horách může být problém i elektřina, natož připojení, a naučila jsem se pracovat offline a pak rychle nahrávat vše, co jsem udělala, během krátkých okamžiků, kdy se objevil signál.
Teď, po třech letech, kdy žiju takhle, mám několik stálých klientů, vytvořila jsem si systém, který mi umožňuje pracovat odkudkoliv, a hlavně - jsem šťastnější než kdy dřív. Není to pořád idylka, jak to může vypadat na Instagramu. Jsou dny, kdy pracuji dvanáct hodin v kuse, protože klient potřebuje něco urgentně. Jsou momenty, kdy se mi stýská po kamarádech z Česka a po stabilitě. A ano, jsou i slabší chvíle.
A co můj byt v Praze? Ten je stále pronajatý a tvoří můj finanční základ. Nájemníci jsou skvělí, starají se o něj dobře a já mám díky tomu nejen pokrytou většinu hypotéky, ale i jistotu, že až se jednou rozhodnu vrátit do Česka natrvalo, mám kam. To mi dává ohromnou svobodu - když se mi bude chtít, můžu se kdykoli vrátit, a když ne, můžu pokračovat v cestování.
Pokud uvažujete o podobné změně, tady je pár věcí, které jsem se naučila: Začněte s úsporami na alespoň šest měsíců, ne tři jako já. Najděte si první klienty ještě před odchodem z práce. Vyřešte si zdravotní pojištění, daňové záležitosti a bankovní účty předem. A hlavně - buďte připraveni na to, že to bude těžší, než si myslíte, ale také mnohem víc osvobozující.
Digitální nomádství není dovolená. Je to životní styl, který vyžaduje disciplínu, flexibilitu a odolnost. Ale ta svoboda rozhodnout se, že dnes budu pracovat z pláže a zítra z horské chaty, ta možnost poznat kultury, které by člověk jako turista nikdy nepoznal, a hlavně to vědomí, že žijete život podle vlastních pravidel - to všechno stojí za to riziko a nejistotu.
Moji rodiče se nakonec smířili s tím, že jejich dcera nemá „normální práci“. Dokonce mi táta nedávno napsal: „Poslal jsem tvůj blog kolegům v práci a všichni ti závidí.“ A to je možná ten nejlepší pocit - vědět, že jsem dokázala, že to jde i jinak, než jak nám všem od dětství říkali.
