Článek
Že budu křičet na popeláře a prosit je, aby mi pomohli najít moji peněženku v hromadě odpadků. A přesto - tady jsem.
Je čtvrtek ráno a já se probouzím s pocitem, že něco není v pořádku. Vstanu z postele, ospale se došourám do koupelny a začnu se chystat do práce. Umyju si obličej, vyčistím zuby, natočím si vlasy. Všechno jako obvykle. Jenže pak to přijde.
„Kde mám peněženku?“ zamumlám si pro sebe, když prohledávám kabelku. Není tam. Divné. Jdu do ložnice, kouknu na noční stolek. Taky nic. Obývák, kuchyň, dokonce i balkon - nikde ani stopa po mé červené peněžence s řidičákem, kartami a hotovostí.
A pak mi to dojde. Včera večer jsem vyhazovala odpadky. Byla jsem unavená po dlouhém dni v práci, sotva jsem viděla na cestu ke kontejneru. Co když…? Ne, to přece není možné. Nebo ano?
S hrůzou v očích se podívám z okna. A vidím to - popelářské auto na konci ulice. Už jsou tady! Za chvíli odvezou všechny odpadky včetně mé peněženky!
Neváhám ani vteřinu. Vyběhnu z bytu, jak jsem - v růžovém županu, s natáčkami ve vlasech a v pantoflích. Letím po schodech dolů, div si nezlomím vaz. Vybíhám na ulici a vidím, jak popeláři právě zvedají náš kontejner.
„Počkejte!“ křičím na celou ulici. „Prosím, zastavte!“
Popeláři se na mě dívají, jako bych spadla z Marsu. A upřímně, nedivím se jim. Musím vypadat jako blázen.
„Paní, co se děje?“ ptá se jeden z nich, když k nim doběhnu, celá udýchaná.
„Moje peněženka,“ vydechnu. „Včera večer jsem ji omylem vyhodila s odpadky. Je v tom kontejneru!“
Popeláři si vymění pohled. Vidím v jejich očích směs pobavení a soucitu. „To myslíte vážně?“ ptá se ten druhý.
Přikývnu. „Prosím, musíte mi pomoct. Je tam všechno - řidičák, karty, peníze. Nemůžu bez toho jít do práce!“
Chvíli to vypadá, že mě pošlou do háje. Ale pak se nad námi jeden z nich slituje. „Dobře, podíváme se. Ale nic neslibujeme.“
Následujících dvacet minut jsou ty nejdelší v mém životě. Stojím na chodníku, v županu a natáčkách, a dívám se, jak dva chlapi prohrabávají hromadu odpadků. Kolemjdoucí na mě zírají, někteří se chichotají. Cítím, jak mi hoří tváře studem.
A pak to přijde. „Našli jsme ji!“ volá jeden z popelářů a zvedá do vzduchu moji červenou peněženku. Je špinavá, trochu pomačkaná, ale je to ona!
Vrhnu se k nim a objímám je, úplně zapomínám na to, jak vypadám nebo že jsou celí od odpadků. „Děkuju, děkuju, děkuju!“ opakuju pořád dokola.
Popeláři se smějí. „To nic není, paní. Ale příště si dávejte větší pozor, jo?“
Přikyvuju a slibuju, že už nikdy nebudu vyhazovat odpadky, když jsem unavená. Pak se otočím a běžím zpátky domů, pořád v tom směšném županu a s natáčkami ve vlasech.
Když konečně zavřu dveře bytu, opřu se o ně a rozesměju se. Směju se, až mi tečou slzy. Protože co jiného mi zbývá? Právě jsem prožila tu nejabsurdnější situaci svého života.
Teď, když o tom píšu, pořád nemůžu uvěřit, že se to skutečně stalo. Že jsem běhala po ulici jako šílená, že jsem prosila popeláře o pomoc, že jsem byla ochotná prohrabávat se odpadky kvůli peněžence.
Ale víte co? Jsem za to vděčná. Ne za to, že jsem vyhodila peněženku - to byla čirá hloupost. Ale za to, že existují lidé, kteří jsou ochotni pomoct i v těch nejbizarnějších situacích. Za to, že jsem dokázala překonat stud a udělat, co bylo potřeba. A hlavně za to, že mám teď příběh, kterým budu bavit přátele ještě hodně dlouho.
Tak, milí čtenáři, až příště budete vyhazovat odpadky, dvakrát se podívejte, co vlastně vyhazujete. Nikdy nevíte, kdy byste mohli skončit jako já - v županu a natáčkách uprostřed ulice, prosící popeláře o záchranu.
A pamatujte - život nám občas připraví situace, které jsou tak absurdní, že by je nevymyslel ani ten nejlepší scenárista. Ale právě tyto momenty nám připomínají, že život je krásný, nepředvídatelný a někdy prostě k popukání.
Já už teď vím, že budu mnohem opatrnější při vyhazování odpadků. A taky že si pořídím nový župan. Ten starý už asi nikdy neobléknu, aniž bych si nevzpomněla na svůj bláznivý ranní výlet za popeláři.
A vy? Jaký je váš nejbláznivější životní zážitek? Vsadím se, že každý z nás má nějaký příběh, který by ostatní rozesmál k slzám. Tak se nebojte je sdílet. Protože někdy je smích tím nejlepším lékem na všechny životní strasti.
A kdo ví? Možná příště, až uvidíte někoho běhat po ulici v županu a natáčkách, budete to vy. A já? Já budu ta první, kdo vám pomůže hledat, cokoliv jste ztratili. Protože teď už vím, jaké to je být v kůži toho šílence, co honí popeláře v pyžamu.
Život je zkrátka plný překvapení. A někdy ta největší překvapení najdeme právě v popelnici. Tak se nebojte občas zastavit a prohledat i ty nejobyčejnější místa. Nikdy nevíte, jaký poklad (nebo peněženku) tam můžete najít.
