Článek
Toho dne jsem si poprvé uvědomila, jak blízko je mezi strachem a vztekem. A jak snadno se přepne z jednoho do druhého.
Nebyla to nějaká zlobivá holka. Jen zvědavá, hravá, s hlavou plnou nápadů a kapsami plnými drobků a kamínků. Když jsme chodily nakupovat, milovala skrýše mezi regály. Nejlépe tam, kde byly krabice, nebo tam, kam dospělý neprojde. Zatímco já štrachala v nákupním seznamu a vybírala správné balení rýže, ona mizela. Zpočátku jen na pár vteřin. Pak na půl minuty. Po čase jsem si všimla, že to dělá schválně. Čekala, kdy si všimnu, že není u mě. Jakmile jsem se začala rozhlížet, objevila se se smíchem, jako by hrála na honěnou. Jenže mně do smíchu nebylo nikdy.
Snažila jsem se to řešit domluvou. „Nedělej to, prosím tě. Co kdyby tě někdo odvedl? Co kdyby ses ztratila?“ Vždycky slíbila, že už nebude. A další víkend nanovo. Nepomáhaly příběhy o ztracených dětech ani moje okřikování mezi regály, které v lepším případě působilo jako tragikomedie, v horším jako hysterická matka na hraně zhroucení. Jedna starší paní mi dokonce jednou podala kapesník a řekla: „Nebojte, najde se. Jenom nebrečte.“ Přitom jsem ani neplakala. Její kapesník byl pro mě symbolem selhání. V očích světa jsem neměla pod kontrolou ani vlastní dítě.
A pak se to stalo. Jedno obyčejné sobotní dopoledne, déšť za výlohami a já s nákupním košíkem v ruce. Najednou byla pryč. Vteřiny, minuty, nekonečné kolečko kolem regálů. Neozývala se. Neodpovídala. Šla jsem k pokladnám, k východu, k toaletám. Oslovovala prodavačky, lidi v uniformách. Některé tváře soucítily, jiné si mě měřily se škodolibým „No jo, to je ta, co neumí pohlídat vlastní dítě“. Volala jsem na ni, křičela její jméno, mezi regály i do prázdna. Už jsem byla rozhodnutá volat policii, když jsem ji uviděla – seděla pod papírovým stojanem s plenami, nohy přitažené k tělu, tváře růžové, oči zářící. V ruce plyšáka. Prý čekala, jestli mě napadne ji hledat „u miminek“.
Popadla jsem ji. Držela jsem ji pevně, až jsem měla dojem, že se nám srostly kosti. A pak jsem ji seřezala. Ne nijak drasticky, ale dost na to, abych cítila, že to bolí mě víc než ji. Lidé kolem se zastavili. Někteří jen mlčky prošli, jiní zavrtěli hlavou. Jedna mladá dívka mi řekla potichu: „To snad nemyslíte vážně.“ Myslela jsem. A nemyslela zároveň. Byl to akt zoufalství. Reflex zvířete, které právě ztratilo mládě a zase ho našlo. Nikdo mě ten den neobjal, nikdo mi neřekl, že to chápe. Ale ona už to nikdy neudělala.
Dneska má čtrnáct. Nedávno jsme šly kolem té drogerie, kde tehdy seděla. Ukázala na to místo a řekla: „Tady jsem ti tenkrát málem způsobila infarkt.“ Usmála se, jako by si to pamatovala z jiné dimenze. A já jí odpověděla: „Tam jsem tě znovu porodila.“ Chvíli bylo ticho. Pak mě vzala za ruku. A bylo to vlastně poprvé po dlouhé době, co mě sama chytla jako malá holka.
Nemyslím si, že všechno, co jsem tehdy udělala, bylo správně. Ale vím, že jsem to dělala z lásky. Ne vždycky má láska podobu pohlazení. Někdy má podobu výkřiku, paniky, slz nebo i výchovné facky. Někdy se rodičovství odehrává mezi regály a pod krabicemi. Ne ve slohových pracích o výchově.
Možná bych dneska už nejednala stejně. Možná bych se nejdřív nadechla. Ale možná ne. Protože tehdy jsem se poprvé dozvěděla, jak tenká je hranice mezi hravostí a ztrátou. A jak rychle se z mámy může stát stín. A pak zase máma.
