Článek
A přesně to mě ten den stálo víc než jen nervy. Byl jsem v tom bytě druhý den, dokončoval jsem montáž dvířek a ladil detaily. Paní pobíhala kolem, rozbalovala nové nádobí a mluvila o tom, jak se těší, až si uvaří první kávu. Byl jsem spokojený – kuchyň vypadala dobře, všechno drželo, jak má. A pak přišla ta nevinná otázka. „Když jste tak šikovný, nemohl byste mi ještě přidělat malou poličku v koupelně?“ Usmála se a já, místo abych se držel svého plánu, jen kývl. Bylo to takové to gesto, kdy chcete být vstřícný, neudělat dojem neochotného řemeslníka. Vždyť to bude jen chvilka.
Koupelna byla malá, čistá, všechno nové. Měla připravenou tu poličku, vrtáky mám po ruce, tak jsem si říkal – pět minut práce, udělám jí radost. Jenže v té chvíli jsem netušil, že těch pět minut se mi zapíše do paměti na hodně dlouho. Bohužel, ta chvilka, radost nikomu z nás neudělala. Když jsem přiložil vrták ke zdi, nebylo slyšet nic zvláštního. Jen ten obvyklý zvuk. A pak se to stalo – krátké lupnutí, tichý prask, a vzápětí sykot. Voda začala stříkat z malého otvoru ve zdi. Nejdřív jsem jen ztuhl, pak jsem instinktivně sáhl po kohoutu, ale ten byl mimo dosah. Paní křičela, já se snažil zachránit, co šlo, ale voda se hrnula dál.
Byla to ta bezmoc, kterou člověk cítí, když ví, že udělal něco, co neměl. Ne proto, že by nechtěl pomoct, ale proto, že chtěl až moc. Bylo mi jasné, že jsem narazil na vodu, že pod dlaždičkami vedl rozvod, který tam neměl být. A že oprava nebude stát pár korun. Když jsme nakonec zastavili přívod vody, bylo všude mokro, stěna nasákla, část podlahy se začala zvedat. Paní se dívala, jako by právě někdo zničil její sen o dokonalém bytě. A já tam stál, promočený, s pocitem, že bych nejradši zmizel.
Ten večer jsem seděl v autě a cítil, jak se mi sevřel žaludek. V hlavě mi běžela jediná věta: proč jsem neřekl ne. Nešlo o peníze – měl jsem pojištění, škoda se nakonec nahradila. Ale ten okamžik, kdy se všechno zvrtlo, ten mi zůstal. Byl to zvláštní druh ponaučení, které člověk nedostane z žádné knihy. Pochopil jsem, že hranice mezi vstřícností a hloupostí je někdy tenká jako vrták.
Když dneska někdo řekne: „Když už jste tady, mohl byste mi ještě udělat tohle nebo tamto?“ – vím, že musím dýchat a říct ne. Ne proto, že bych nechtěl pomoct. Ale proto, že už vím, jaké to je, když z dobré vůle vznikne problém. Každý máme svou práci, svůj úkol a zodpovědnost. A občas to největší „ano“, které můžeme říct sami sobě, je právě to „ne“ druhému.
Od té doby se držím svého. Dělám kuchyně. A nic víc. Možná to zní tvrdě, ale mě to zachránilo klid. Vím, že člověk se učí celý život – a někdy stačí jedna prasklá trubka, aby pochopil, že největší chyba není v tom, že vrtneš špatně. Ale v tom, že vrtneš tam, kde jsi vůbec neměl být.
