Článek
Vzala jsem si maminku k sobě v době, kdy už bylo zjevné, že sama doma to nezvládne. Dřív se smála, že stáří přijde pomalu, nenápadně, a člověk si ho ani nevšimne. Jenže ono zaklepalo najednou, ve chvíli, kdy už jí padal hrnek z ruky, zapomínala na zapnutý sporák a nebyla schopná dojít na nákup. Věděla jsem, že ji nemůžu nechat samotnou, a tak jsme doma připravili pokoj, kde měla být obklopená rodinou a bezpečím. Bylo to těžké, ale měla jsem pocit, že tak je to správně – že doma jí bude nejlépe.
První měsíce se to dalo zvládnout. Dostala příspěvek na péči druhého stupně, což je 4 400 Kč, ze kterého jsem zaplatila alespoň část potřebných věcí. Ale s časem se péče stala náročnější. Přidaly se noční vstávání, časté pády, hygienické pomůcky a neustálý dohled. Člověk si to nechce přiznat, pořád si říká, že přece ještě má sílu, že je to jen otázka dobré organizace. Jenže když už člověk spí jen po hodinách a nemá čas ani dojít si v klidu na procházku, začne tělo i duše křičet o pomoc. Na radu lékařky jsem požádala o zvýšení příspěvku na třetí stupeň. Zamítnuto. Znovu podáno. Opět zamítnuto. Bylo to, jako by někdo posuzoval tabulku a ne živého člověka, který potřebuje péči každý den.
Děti začaly být neklidné, viděly, že jsem unavená, podrážděná, že pomalu přestávám být tou maminkou a babičkou, kterou znaly. Jednou večer mě nejstarší dcera zastavila v kuchyni a jen tiše řekla, že se o mě bojí. A tehdy jsem si poprvé dovolila připustit, že už to sama doma nezvládnu. Rozhodnutí umístit maminku do pečovatelského domu ve mně vyvolávalo pocity viny, jako bych ji zradila. Ale zároveň jsem věděla, že pokud padnu já, nebude tu pro ni nikdo. Byla to bolestná úvaha, ale nakonec jsme společně vybrali zařízení, kde jsem měla jistotu, že o ni bude postaráno profesionálně.
A pak přišel šok. Zatímco já jsem celé měsíce bojovala s úřady o navýšení příspěvku a vždy narazila na zamítavé rozhodnutí, domov pro seniory během pár dní vyjednal nejvyšší, čtvrtý stupeň příspěvku. Najednou bylo všechno možné. Jenže čísla byla neúprosná – celková částka za pobyt a péči činila 56 tisíc korun měsíčně. Maminka zaplatí 18 tisíc, stát přispívá 23 tisíc, a mně zůstává doplácet 15 tisíc. Každý měsíc. Tolik stojí život jednoho starého člověka v instituci, která má být pomocí? Nebo je to jen dobře propracovaný obchod se stářím, kde se citlivost rodiny střetává s tvrdou realitou financí?
Když za maminkou chodím, pokaždé si musím uvědomit, že sama doma už bych péči nezvládla, ale zároveň se nemohu zbavit pocitu, že jsem ji sem „odložila“. Má kolem sebe lidi, kteří vědí, jak se o ni postarat. Může vnímat ostatní, a i když už často nepozná den ode dne, mám pocit, že tady má jistotu. Ale přesto mě každá návštěva bodá do srdce otázkou, jestli jsem udělala to nejlepší, nebo jestli jsem se stala součástí systému, které vydělává na lidské slabosti.
Možná není odpověď jednoznačná. Vím jen, že stáří je nevyhnutelné a jednou se do stejné situace dostaneme všichni. A pak bude záležet na tom, jestli se na nás bude pohlížet jako na lidi, nebo jako na položku v ceníku.
