Článek
Táta za mnou přišel s prosbou, která mi připadala vlastně hezká. Chtěl koupit mámě teplé bačkory z beránka, protože má často studené nohy. V jeho pětaosmdesáti letech to byl nápad praktický, laskavý a plný starosti. Máma je o rok mladší a zima jí opravdu vadí. V tu chvíli jsem si říkala, že tohle je přesně ten typ dárku, který dává smysl. Žádné zbytečnosti, ale něco, co bude sloužit.
Našla jsem obchod, vybrala pěkné bačkory z pravé jehněčí kožešiny a objednala je. Byla jsem spokojená, že jsem pomohla, táta byl spokojený, že má dárek, a všechno vypadalo jednoduše. Jenže jednoduché věci v naší rodině často končí překvapivě složitě. Bačkory přišly a já je vzala k rodičům, aby si je máma vyzkoušela. Kdyby nesedly, ještě by se daly vrátit. To mi připadalo rozumné.
Ještě než je obula, už bylo jasno
Máma se na bačkory podívala a ještě než si je nazula, prohlásila, že jí určitě nebudou sedět. Přesto si je obula, jen aby si potvrdila svůj názor. Že beránek tlačí, že jsou malé a že to prostě nepůjde. Hned je sundala a rozhodla, že je nechce. Podle mě na pravé kožešině není co by tlačilo a navíc jsem věřila, že se časem trochu vytvarují. Ale to už bylo jedno. Rozhodnutí padlo rychle a nekompromisně.
Táta se na mě podíval a s klidem, který obdivuju celý život, prohlásil, že když je nechce máma, nechám si je já. Nehádala jsem se. Nejsem typ, který by rodičům odporoval nebo zbytečně vyhrocoval situaci. Vím, že oba jsou moc hodní, i když máma má povahu o něco složitější. Tak jsem jen tak napůl vtipem řekla, že si je tedy schovám a až mi bude osmdesát, budou se hodit. V tu chvíli jsem netušila, jaký řetězec událostí tím spustím.
Ironie, která se neodpouští
Máma se urazila. Okamžitě. Řekla, že si z ní dělám legraci, že ji zesměšňuju a že se taky dočkám. Z obyčejné poznámky se během vteřiny stalo obvinění. Atmosféra zhoustla a z bačkor se stal problém číslo jedna. Táta si vyslechl, že má hloupé nápady, že kupuje zbytečnosti a že by měl víc přemýšlet. Klasika, kterou u nás všichni známe.
Najednou jsem byla viníkem já. Já, která dárek sehnala, objednala a přinesla s dobrým úmyslem. Snažím se rodičům pomáhat, zařizuji věci, které už jsou pro ně složitější, a většinou to dělám ráda. Jenže někdy mám pocit, že ať udělám cokoli, výsledek je stejný. Špatně. Bačkory se změnily v symbol mé snahy, která nebyla oceněna, ale spíš potrestána.
Vánoční bilance trochu jinak
Výsledek celé situace byl skoro absurdní. Všichni dospělí dostali pod stromeček obálky s dvěma tisíci korunami. Já jednu tisícovku a k tomu bačkory, které jsem nikdy nechtěla. Ano, bačkory zbyly na mně. Ne proto, že bych je toužila nosit, ale proto, že se z nich stal nechtěný relikt nepovedeného dárku. A přiznám se, že pokaždé, když jsem se na ně podívala, vybavila se mi ta nepříjemná chvíle.
Nakonec jsem je vrátila. Peníze mi obchod vrátí a doma po nich nezůstane ani stopa. A jsem za to vlastně ráda. Nechci mít doma připomínku toho, jak se z hezkého nápadu může stát malá rodinná tragikomedie. Dnes se tomu už směju. S lehkou ironií a nadhledem. Protože někdy nezbývá než si říct, že i obyčejné bačkory mohou mít nečekaně silný příběh. A že rodina je někdy víc o pochopení než o dokonalých dárcích.
