Článek
Balíček dorazil přesně podle plánu. Pošťák, sympatický pán, mi ho předal s obvyklým úsměvem a přáním hezkého dne. Převzala jsem ho bez podezření, vždyť jsem něco opravdu čekala –svou objednávku kosmetiky. Adresu jsem v té rychlosti nezkontrolovala, kdo by taky čekal, že pošťák se splete. A tak jsem s chutí popadla nůžky a pustila se do rozbalování.
Uvnitř byla menší krabice, obalená bublinkovou fólií. Říkala jsem si, že balení je na můj jednoduchý nákup až příliš luxusní. Po otevření mě zarazil růžový papír a voňavé sáčky s parfemací. Znejistěla jsem, ale zvědavost byla silnější. První, co jsem vytáhla, bylo cosi silikonového, lesklého, s nabíječkou. Pak další věc, která vypadala jako drobná vázička, ale se spínačem. V tu chvíli mi došlo, že to co právě prohlížím, rozhodně není moje kosmetika.
Zůstala jsem stát, s výrazem mezi šokem a smíchem. Krabice přede mnou byla plná exkluzivních erotických pomůcek. Plná hraček pro dospělé. Ne levných, ne z tržnice – šlo o luxusní výbavu, která by udělala radost nejednomu páru. A já tam stála, zaskočená a s otevřenou pusou, neschopná se rozhodnout, co s balíčkem bude dělat. Jestli to mám vrátit nebo vyzkoušet a dopřát si rozkoš jinak.
První myšlenka byla prostá – tohle si někdo objednal omylem místo mě. Druhá – a kdo z našeho domu by si objednával něco takového? Představa, že tenhle balíček patří třeba staré paní z prvního patra, mě rozesmála. Ale pak mi padl zrak na štítek, který jsem si konečně přiblížila. A tam, černé na bílém, jméno mé sousedky z vedlejšího bytu. Té upravené, decentní ženy, co každé ráno vychází z bytu v dokonale padnoucím kostýmku a s úsměvem.Ta tichá žena, co chodí vždycky včas do práce a pěstuje muškáty na parapetu. Vždycky jsem si myslela, že žije sama. Že její život je stejně spořádaný jako její balkón. Jenže tahle krabice říkala něco úplně jiného.
Na okamžik jsem ztuhla. Tak tedy, to bylo poslední jméno, které bych s podobným obsahem spojila. Zatímco jsem lapala po dechu z překvapení, nemohla jsem si pomoct a v duchu jsem se smála. Najednou jsem ji viděla jinýma očima. Ne jako tu dokonalou sousedku, která má vždy uklizeno, květiny naaranžované podle katalogu a život zjevně pod kontrolou. Ale jako ženu, která si umí dopřát, co chce. A možná si to užívá víc, než bych kdy čekala.
Zavřela jsem krabici, pečlivě ji přelepila a rozhodla se, že ji donesu zpátky. Zazvonila jsem u jejích dveří a s lehkým úsměvem jí podávala balíček, jako by šlo o běžnou zásilku. Poděkovala klidným tónem, ale v očích jí na vteřinu zajiskřilo něco mezi rozpaky a pobavením. A já v té krátké výměně pohledu cítila, že obě víme, že víme. Vysvětlovat nebylo třeba.
Od té chvíle se na ni dívám trochu jinak. Ne jako na sousedku, ale jako na ženu, která mě nevědomky naučila zvláštní věc – že pod uhlazeným zevnějškem se může skrývat odvaha být sám sebou. Že i ti, kdo působí dokonale, mají své tajemství. A možná právě ta tajemství z nás dělají zajímavé lidi. A že i chyba pošťáka může být malým vesmírným plánem, jak nám připomenout, že svět není jen o tom, co vidíme na první pohled. A že i za obyčejnými dveřmi může být život, který bychom nečekali.
