Článek
Prodali jsme byt v paneláku na okraji Prahy a koupili starou chalupu v malé vesnici nedaleko Berouna. Toužili jsme po klidu, vlastní zahradě a čistém vzduchu. Žádné troubení aut v šest ráno, žádné hádky sousedů za tenkou stěnou, žádné děti hrajících si pod okny do pozdních večerních hodin. Mysleli jsme, že nás čeká idylka. Jak naivní jsme byli.
První měsíce byly opravdu jako z pohádky. S Petrem jsme postupně renovovali dům, na zahradě založili záhony a užívali si tiché večery na terase. Nikdo nás neotravoval, sousedy jsme potkávali jen občas a letmo se zdravili. Pak přišlo jaro a s ním zjištění, že jsme se přistěhovali do místa s více pravidly než má leckterá korporace.
Začalo to nenápadně. Paní Horáková, která bydlí hned vedle, zazvonila jednoho sobotního rána. Stála na prahu s kyselým výrazem, jako by právě kousla do citronu. „Dobrý den, paní Novotná, já jen, že u nás se v sobotu nesekají trávníky,“oznámila mi, zatímco si mě kriticky prohlížela. Petr zrovna nastartoval sekačku, kterou před pěti minutami vytáhl z kůlny.
„Nesekají? Proč?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Protože je to den klidu. To je tady takové nepsané pravidlo. V sobotu a v neděli se nedělají hlučné práce.“ Pak odešla, aniž by se rozloučila.
S Petrem jsme na sebe zmateně koukali. Den klidu? Vždyť právě o víkendu má člověk čas na zahradu. Nakonec jsem manžela přesvědčila, ať sekačku zase uklidí. Nechtěli jsme si hned začít dělat nepřátele.
O týden později nám soused z druhé strany, pan Červenka, přinesl dvoustránkový dokument. „Tady máte soupis pravidel naší vesnice. To abyste věděli, jak to tu chodí,“ řekl a významně na papíry poklepal.
Dokument obsahoval mimo jiné: zákaz sekání trávy o víkendech, zákaz pálení listí kdykoli, povinnost účasti na obecních brigádách minimálně 2× ročně, povinnost účasti na všech obecních slavnostech, zákaz věšení prádla tak, aby bylo vidět z ulice, a povinnost mít vždy upravený živý plot do výšky maximálně 150 cm.
„To si děláte legraci, ne?“ vyhrkl Petr, když ten seznam přelétl očima. „Tohle přece nemůže nikdo vymáhat. Kdo to vůbec sepsal?“
Pan Červenka se zatvářil dotčeně. „My starousedlíci. Je to tradice. A věřte mi, že si všimneme, když někdo pravidla nedodržuje.“
Od té doby začal náš život na vesnici připomínat pobyt v internátní škole s přísným režimem. Když jsem jednou zapomněla sklidit prádlo ze šňůry před začátkem obecních dožínek, měli jsme druhý den ve schránce anonymní vzkaz, že „takovéhle městské manýry sem nepatří“. Když Petr odmítl jít na brigádu, protože měl moc práce, několik dní nás nikdo ve vesnici nezdravil. A když jsem na zahradě o svátku svatého Jana Nepomuckého vysázela rajčata (netušila jsem, že tento den je v naší vesnici "dnem bez práce na zahradě"), dozvěděla jsem se od paní Horákové, že „porušuju staletou tradici“.
Začínám mít pocit, že jsme si z pražského paneláku, kde nás nikdo neřešil, přestěhovali do místa, kde jsme pod neustálým dohledem. A co je nejhorší - žádné z těch pravidel není nikde oficiálně zakotveno. Jsou to jen „tradice“, „zvyky“ a „nepsaná pravidla“, která si místní zřejmě předávají z generace na generaci jako nějaké posvátné dědictví.
Nedávno jsem se odvážila zeptat starosty, jestli jsou ta pravidla nějak závazná. Zasmál se a řekl: „Oficiálně ne, ale pokud tu chcete žít v klidu, měli byste je respektovat. Lidi si tady potrpí na tradice.“
A tak teď žijeme v kalendáři plném červeně označených dnů, kdy nesmíme dělat to či ono. Sledujeme denní dobu, abychom náhodou nepustili pračku po osmé večer. A než cokoli uděláme na zahradě, třikrát si rozmyslíme, jestli tím neporušíme některé z pravidel, o kterých jsme ještě ani neslyšeli.
Ten vysněný klid, za kterým jsme na vesnici utekli, se změnil v permanentní stres z toho, že něco uděláme špatně. A upřímně? Začínám myslet na to, že bych ten panelákový byt s nezávislými sousedy, kteří se o nás nezajímali, klidně vyměnila zpátky.
