Článek
Je to pro mě rituál, dvě hodiny klidu a odpočinku, které si užívám už týden předem. Minulou středu jsem měla objednaný termín u své oblíbené kadeřnice Jany a těšila jsem se na to jako malé dítě. Co jsem ale nečekala, byl zážitek, který mi naprosto pokazil celé odpoledne.
Přišla jsem do salonu s předstihem, jako vždy. Hned u vchodu jsem málem zakopla o kočárek, který tam někdo odstavil tak nešťastně, že zabíral téměř celý prostor u dveří. Prosmýkla jsem se kolem něj a uviděla v křesle u umyvadla mladou maminku s asi dvouletým dítětem na klíně. Jana jí zrovna myla vlasy, ale bylo to spíš komické divadlo než běžná služba. Voda cákala všude kolem, protože maminka nemohla udržet hlavu v záklonu – měla přece na klíně dítě, které se natahovalo po její hlavě a plácalo rukama do pěny ze šampónu.
„Dávej pozor, Filípku, ať nemáš mokré ručičky,“ napomínala ho sladce, zatímco Jana se tvářila profesionálně, ale v jejích očích jsem viděla směs zoufalství a rezignace. Usadila jsem se do čekací zóny a pozorovala tu podívanou dál. Když se maminka přesunula ke stříhacímu křeslu, situace se ještě zhoršila.
Filípek nejdřív seděl mamince na klíně, pak se rozhodl prozkoumat salon po čtyřech. Lezl pod nohama Jany, která musela balancovat s nůžkami a fénem v ruce a ještě dávat pozor, aby o dítě nezakopla. Maminka mezitím seděla s blaženým výrazem ve tváři, jako by její dítě právě ztělesňovalo vrchol roztomilosti a ne vrchol obtěžování všech přítomných.
„Maminko, nepotřebujete s malým pomoct?“ zeptala se opatrně recepční, když dítě začalo otevírat skříňku s čistícími prostředky. Maminka se jen usmála. „On je zvědavý, poznává svět,“ odpověděla s takovým tím výrazem, který říkal „mé dítě může všechno“.
To, co následovalo, připomínalo spíš hostinu než návštěvu kadeřnictví. Filípek spotřeboval dvě lahvičky sladkého pití, celý sáček kukuřičných křupek, které mimochodem páchly jako zralý sýr, a nakonec ještě ovocnou kapsičku. Všude byly drobky a lepkavé stopy malých ručiček, které navíc sbíraly ostříhané vlasy z podlahy a nosily je mamince na ukázku jako vzácné poklady.
„Podívej, mami, co jsem našel!“ volal nadšeně, když přinesl chuchvalec vlasů smíchaný s drobky.
Jana mezitím stříhala, barvila, fénovala a snažila se udržet profesionální úsměv, i když jsem na ní viděla, jak ji není dobře asi jí začínala bolet hlava. „Musím si potom vzít prášek,“ zašeptala mi, když šla kolem. „Už třetí tento týden.“
Celou tu dobu jsem si vyměňovala pohledy s ostatními zákaznicemi. Jedna starší paní nevydržela a nahlas poznamenala: „Za mých časů by tohle nebylo možné. Kadeřnictví je místo pro odpočinek, ne pro rodinné výlety.“ Maminka se na ni podívala, jako by právě urazila celé mateřství, ale neřekla nic. Místo odpovědí si všimla, že malý má pravděpodobně plnou plenu, ostatně bylo to cítit. Aby toho nebylo málo, bylo třeba malého Filípka ještě přebalit. Už to vypadalo, že maminka se chystá udělat to před zraky nás všech. Kadeřnice jí k tomuto úkonu nasměrovala do patřičných míst a ona si naštěstí dala říct. Všichni s napětím sledovali situaci zda proběhne v klidu a stalo se. Uf…
Když konečně odcházela se svým výtvorem na hlavě, který vzhledem k podmínkám vypadal překvapivě dobře, zanechala za sebou spoušť. Na podlaze byly rozsypané křupky, na zrcadle otisky malých prstů a ve vzduchu stále visel ten zvláštní zápach dětských potravin smíchaný s vůní šamponů.
Jana se okamžitě pustila do úklidu, ale viděla jsem, jak si mne spánky. „Máš migrénu, že?“ zeptala jsem se. Jen přikývla. „To je v pořádku, zvládnu to,“ odpověděla statečně.
Celá tahle situace mě přiměla k zamyšlení. Kdy se stalo normálním, že někteří rodiče přestali brát ohledy na ostatní? Chápu, že mateřství je náročné a někdy nemáte hlídání. Ale existují služby, kde je přítomnost malého dítěte prostě nevhodná – a kadeřnictví je jednou z nich. Nejen kvůli bezpečnosti (ostré nůžky, chemikálie), ale i kvůli komfortu ostatních zákazníků, kteří si přišli odpočinout.
Na Janu dodnes vzpomínám s obdivem. Zvládla situaci s profesionalitou, kterou bych já určitě neměla. A pokaždé, když jdu kolem kadeřnictví, se usmívám při vzpomínce na tu absurdní situaci – a taky si pokaždé kontroluji, jestli u vchodu není odstavený kočárek.
