Článek
Naše ulice byla vždycky tichá. Večer se tu zavíraly branky, zhasínala okna a kolem deváté už bylo slyšet jen občasné štěknutí psa nebo projíždějící auto. Letos se ale všechno změnilo. Naše ulice se změnila v nekonečnou noc bez tmy a my přestali spát. Začalo to nenápadně někdy na začátku listopadu, kdy sousedi naproti rozsvítili první světýlka. Říkala jsem si, že je to brzy, ale neřešila jsem to. Jenže pak se přidávaly další a další. A další.
Dnes jejich zahrada vypadá jako vánoční lunapark. Svítí celý plot, každý strom má vlastní řetěz, okna jsou oblepená světelnými krápníky a na fasádě se neustále pohybují sněhuláci, sobi a další postavičky, které promítá projektor. Ten se pravidelně otáčí a chvíli svítí na jejich dům, chvíli přímo do našich oken. Tma u nás doma přestala existovat. Večer v osmnáct hodin se rozsvítí a zhasne až v osm ráno.
Noc bez spánku a rána bez energie
Od začátku listopadu nespíme. Ne přehnaně, ne obrazně. Opravdu nespíme. I přes zatažené závěsy se světlo dere dovnitř, bliká, mění barvy, hýbe se. Člověk má pocit, že leží přímo uprostřed výlohy. Děti se v noci budí, jsou podrážděné, unavené. My s manželem chodíme do práce jako zombíci. Ráno nás bolí hlava a večer se děsíme okamžiku, kdy se venku začne stmívat. Ležíme vedle sebe a čekáme, až se rozední, protože to je jediný moment, kdy se světelný chaos alespoň trochu ztratí v denním světle.
Zkoušeli jsme všechno. Silnější závěsy, rolety, přelepená okna. Nakonec jsem koupila masky na spaní pro celou rodinu. Vypadáme jako na nějakém hromadném letu přes oceán, jen s tím rozdílem, že let nikam nevede a turbulence trvají celou noc. Masky ale nepomáhají úplně. Světlo proniká i kolem nich a hlavně ten pohyb na fasádě se nedá ignorovat. Mozek prostě ví, že tam něco pořád bliká.
Rozhovor, který nikam nevedl
S manželem jsme sebrali odvahu a šli za sousedy. Ne s hádkou, ne se vztekem. S prosbou. Navrhli jsme jednoduché řešení. Ať světla vypínají třeba ve dvaadvacet hodin. Nechceme jim kazit Vánoce, jen se potřebujeme vyspat. Jejich reakce nás ale úplně odzbrojila. Řekli nám, že to nejde. Prý by Ježíšek jejich dům nenašel. Tak to vysvětlili svým dětem a my ostatní to máme prostě vydržet, a tím pro ně debata skončila.
Stála jsem tam a nevěřila vlastním uším. Nešlo o kompromis, nešlo o domluvu. Bylo jasno. Jejich světelný svět je důležitější než spánek celé ulice. Od té chvíle se naše tichá čtvrť změnila v turistickou atrakci. Každý večer tu parkují auta, lidé se procházejí, fotí si dům, smějí se, ukazují dětem. Rozkřiklo se, že je tu nejkrásnější vánoční výzdoba ve městě.
Když Vánoce přestanou být svátky klidu
Sedím doma, koukám na blikající stíny na stěnách a přemýšlím, kde se ztratila ohleduplnost. Vánoce mají být o klidu, o tichu, o světle, které zahřeje. Ne o světle, které vás nenechá zavřít oči. Přiznávám, že mi hlavou proběhla i zoufalá myšlenka, že bych ten kabel prostě přestřihla. Neudělám to, ale ten nápad se objevuje čím dál častěji. Hlavně kolem třetí ráno.
Teď už jen čekáme. Počítáme dny a doufáme, že na Tři krále světelná show skončí. Že se ulice vrátí ke své tmě a tichu. Do té doby budeme spát v maskách, zavřených místnostech a s pocitem, že někdy i dobrý úmysl se může zvrtnout. A že Vánoce s množstvím blikajících světel nejsou svátky, ale vyčerpávající maraton, který bych už příště klidně vynechala.
