Článek
Vidím to pořád. V běžném životě, na ulici, v časopisech, v komentářích pod fotkami. Starší muž s prošedivělou hlavou? Vypadá důstojně, má charisma, je to „nestárnoucí elegán“. Žena se stejnými vlasy? „Proč s tím něco neudělá?“ „Vypadá unaveně.“ „Zestárla.“ A najednou má člověk pocit, že ten samý přírodní proces – ztráta pigmentu ve vlasech – má u jednoho pohlaví punc noblesy, zatímco u druhého nálepku zanedbanosti.
A ano, vím, že jsou ženy, kterým šediny sluší. Jsou jich spousty. Ale zároveň chápu, že pro jiné je to citlivé téma. Že se v tom necítí dobře. Že se necítí samy sebou. A že je mrzí, když slyší, že jsou „babky“, jen proto, že se rozhodly nebarvit. Na druhou stranu – i barvené šedé odstíny mají svoje kouzlo. Ale i ty jsou často posuzovány. „Když už chce být šedá, ať je to aspoň hezké.“ Jinými slovy: pořád chceme něco upravit, vylepšit, posoudit.
Měla jsem kamarádku, která se rozhodla přestat barvit si vlasy. Říkala, že ji to unavuje, že nechce pořád žít ve strachu z odrostů, a že chce být autentická. Nešlo o lenost. Nešlo o rezignaci. Šlo o svobodu. Ale reakce, které slyšela, byly často nevyžádané a zbytečně tvrdé. „Ty jsi na to ještě mladá.“ „Vypadáš jako tvoje máma.“ „Proč tohle děláš, když jsi tak hezká?“ A to byla kamarádka, která měla nádhernou pleť, upravený styl, vtip, šmrnc. Jen prostě – stříbrné vlasy. A najednou jí někteří dávali najevo, že dělá něco špatně.
Přitom stárnutí není selhání. Je to přirozenost. A tělo má své tempo. Vlasy ztrácí barvu, kůže ztrácí pružnost. Ale duše? Ta může být svěží až do posledního dechu. Jenže to není to, co lidi hodnotí na první pohled. Společnost je pořád zaměřená na vizuální efekt. Na dojem. Na „udržovanost“. Jenže někdy právě ta udržovanost může člověka udolat.
Zajímavé je, že když muž projeví šediny, je to známka toho, že „se na nic nehraje“. Když to samé udělá žena, často slyší, že „to vzdala“. A já se ptám – proč by měla barva vlasů rozhodovat o tom, jak silní, atraktivní nebo přijatí jsme?
Sama mám dny, kdy miluju změnu, chuť na jiný odstín, chuť experimentovat. Ale chci mít právo volby. Ne tlak. Chci, aby žena, která se rozhodne nosit šedé vlasy, nebyla považována za zanedbanou. A aby muž, který to samé udělá, nebyl automaticky glorifikován jako „stříbrný lišák“.
Možná právě tohle rozdělování začíná v drobných komentářích. V poznámkách typu „nech si to ještě přelít, vždyť vypadáš starší“. Ve varováních, že šediny „přidávají roky“. Ale přidávají je opravdu ony? Nebo to jen vnímáme tak, jak jsme se naučili, že žena má vypadat?
A taky si myslím, že je rozdíl mezi šedinami „jen tak“ a šedinami nošenými s hrdostí. Jde o postoj. Pokud se v nich necítíš dobře, pak to není o vlasech. Je to o tom, že to není tvoje cesta. Ale pokud ano – tak není důvod se omlouvat. Ani přebarvovat.
Krása je zvláštní věc. Často se schovává v odvaze být sama sebou. V držení těla. V klidu v očích. A to nelze přibarvit. To se musí unést. Někdy i přes hlasité názory okolí.
Závěrem snad jen tohle: nos si vlasy, jak chceš. Barvené, přírodní, duhové. Ale hlavně tak, aby ses v nich cítila ty sama dobře. Protože svět možná bude pořád hodnotit. Ale tvůj pocit? Ten rozhoduje o všem.
A pokud jsi žena s šedinami, která se někdy cítí pod tlakem: nejsi v tom sama. A rozhodně nejsi o nic méně krásná. Možná jsi právě naopak víc vidět. A kdo ví – třeba právě tím inspiruješ ostatní. Včetně těch, kteří tě zatím nechápou. Ale jednou možná pochopí.
