Článek
Rozpadlé domy, opuštěné továrny, staré nemocnice, kde zůstaly prázdné postele a ticho, které až znepokojivě křičí do prostoru. Ne že bych byla vyloženě odvážná povaha – spíš jsem měla odjakživa sklony ke zvědavosti. Když jsem objevila, že existuje něco jako „urbex“, okamžitě jsem věděla, že to je něco, co mě bude bavit.
Co znamená pojem „urbex“ ?
Zkráceně se tomu říká „urban exploration“, tedy „průzkum opuštěných míst“. Není to ale jen takové obyčejné chození po ruinách. Je to způsob, jak objevovat historii, zachytit atmosféru míst, která kdysi žila a dnes je pohltila příroda a čas. Někdo dělá urbex kvůli fotkám, jiný kvůli adrenalinu, další prostě proto, že ho zajímá minulost.
V urbexu platí jedno zásadní pravidlo: „nebrat a neničit“. Jde o to místo prozkoumat, ne ho rabovat nebo ničit. Bohužel, ne všichni tohle pravidlo respektují, a tak spousta míst končí posprejovaná a vyrabovaná. A to je škoda, protože tím ztrácí své kouzlo.
Pamatuju si, jak jsem jednou náhodou narazila na starý, opuštěný statek. Byl schovaný v lese, zarostlý tak, že skoro nebyl vidět. S kamarádkou jsme zastavily auto u cesty a rozhodly se podívat blíž.
První věc, která mě zarazila, bylo ticho. Žádné zvuky aut, žádné hlasy, jen vítr, který si pohrával s listím a pískal mezi rozbitými okny. Opatrně jsme prošly zarostlou zahradou a vstoupily dovnitř.
Dům byl v překvapivě dobrém stavu. Stará kamna stála v rohu kuchyně, na poličkách byly zaprášené hrníčky a ve vedlejší místnosti se válely roztrhané noviny z osmdesátých let. Na stěnách visely obrazy rodiny, která tu kdysi žila. Najednou mě zaplavil zvláštní pocit – jako bych vlezla do něčího života, který se najednou zastavil. Co se stalo? Proč to tady všechno nechali?
Tohle je přesně to, co mě na urbexu fascinuje. Každé opuštěné místo má svůj příběh. Někdy ho známe – třeba staré továrny, které zkrachovaly po revoluci. Jindy zůstane tajemství neodhalené, ale o to víc v nás probouzí fantazii.
Proč nás tajemno tolik přitahuje?
Zajímavé je, že urbex přitahuje lidi z různých skupin. Jsou to fotografové, dobrodruzi, ale i lidé, kteří si prostě chtějí na chvíli připadat jako objevitelé. Podle mě za tím stojí zvědavost a touha po dobrodružství, které nám v běžném životě často chybí.
Dnes máme všechno snadno dostupné. Stačí pár kliknutí a vidíme jakékoliv místo na světě. Ale něco jiného je tam skutečně být. Vnímat vůni starého dřeva, slyšet křupání podlahy pod nohama, cítit lehké mrazení, když procházíme prázdnými chodbami.
Navíc je v tom i něco zakázaného. Mnoho těchto míst je sice opuštěných, ale pořád patří někomu, a tak se tam oficiálně nesmí. Lidé mají rádi ten pocit, že dělají něco, co není úplně legální, ale zároveň tím nikomu neubližují.
Ne všechno je ale romantika. Samozřejmě, urbex má i svoje rizika. Místnosti, které vypadají stabilně, se můžou kdykoliv zřítit. Staré podlahy jsou často shnilé, takže člověk může snadno propadnout. Nejednou jsem slyšela příběhy o lidech, kteří přišli k úrazu, protože podcenili nebezpečí.
Další věc jsou lidé. Opuštěná místa občas slouží jako útočiště bezdomovcům, drogově závislým nebo jiným pochybným existencím. A ne vždycky jsou přátelští. Jeden můj známý jednou při průzkumu staré vily narazil na skupinu lidí, kteří tam vařili pervitin. Moc rád vzpomíná, jak rychle odtamtud zdrhal.
Já osobně se snažím nikdy nechodit sama. Vždycky mám s sebou někoho, kdo mi může pomoct, kdyby se něco stalo. A i když mě občas láká jít dál, než bych měla, snažím se poslouchat svůj instinkt. Pokud mám divný pocit, raději se otočím a odejdu.
Města duchů: Když urbex dostane jiný rozměr. Jedním z největších zážitků pro každého milovníka urbexu je návštěva města duchů. Měla jsem to štěstí podívat se do jednoho takového místa v zahraničí – do starého hornického městečka, které bylo opuštěné už desítky let.
Chodila jsem mezi prázdnými domy, ve kterých pořád stály staré postele a zbytky nábytku. Na hlavní ulici byla vybledlá cedule nějakého obchodu, ve kterém už desítky let nikdo nenakupoval. A ten pocit… Jako kdybych se ocitla v jiném světě.
Urbex je zvláštní koníček. Někdo ho bere jako čistě adrenalinovou záležitost, jiný jako cestu k objevování zapomenuté historie. Pro mě je to kombinace obojího. Každé opuštěné místo je jako stránka z knížky, která zůstala rozepsaná, ale nikdy nedopsaná. A já se můžu aspoň na chvíli stát někým, kdo tu knihu čte.
