Článek
Přišel úplně normálně. Zaklepal, usmál se, postával na prahu s takovým tím lehce provinilým, ale přitom kamarádským tónem. Jestli bych mu nepůjčila kolečko. Prý na chvilku, jen něco převézt, „hned to vrátím“. Podzim byl v plném proudu, dělaly se zahrady, vyváželo se listí, větve, všecko, co člověk během roku odkládá na „až bude čas“. Nepřišlo mi to nijak divné. Vždyť o to jde – být soused, být normální člověk. Něco si půjčit, vrátit, poděkovat. A když něco potřebuju já, tak na oplátku taky pomůže on.
Jenže ono to kolečko už doma nemám. Ne že by mi ho někdo ukradl. Prostě ho mám pořád půjčené. Půl roku. Půl roku „hned to vrátím“. Půl roku, co kolem mě chodí, aniž by řekl jediné slovo. A když se náhodou potkáme, uhne očima a zrychlí krok. Jako bych mu dlužila já. Ne on mně.
Dlouho jsem si říkala, že se třeba jen stydí. Že to nějak vyšumí. Ale pak jsem se úplnou náhodou dozvěděla, že nejsem jediná. Mluvila jsem se sousedkou přes plot a zmínila to jen tak mimochodem – a ona se zarazila: „Počkej, on si to tvoje kolečko ještě nevrátil? No to není možný… On si totiž loni půjčil motorovou pilu od Marka. A taky se mu nevrátila. A teď si vzpomínám, že si u nás bral hrábě.“
Začali jsme se bavit s dalšími. A jako kdyby se rozpadla mlha. Ukázalo se, že si obešel snad půlku ulice. Tu si půjčil něco na ořez stromů, tu postřikovač, jinde zase krumpáč. A nikomu nic nevrátil. Jen sbíral, sliboval, mizel. A pak začal dělat, že nikoho z nás nezná. Žádné „děkuju“, žádné „promiň“. Jen ticho a otočená hlava.
Já vím, je to jen kolečko. A ano, koupila jsem si mezitím nové. Ne kvůli tomu, že bych bez něj nemohla být – ale proto, že už mi bylo hloupé ho dál čekat. Jenže o to tu právě jde. Nejde o kolečko. Jde o princip. O ten zvláštní druh neupřímnosti, který se tváří jako banalita, ale uvnitř vás něco naruší. Ne kolečko – důvěru.
Začala jsem se na něj dívat jinak. A vlastně nejen na něj. I na to, jak snadno se dá přátelský tón zaměnit za vychytralost. Jak rychle se z běžné lidské slušnosti stane něco, co si jeden bere jako samozřejmost – a druhý pak vypadá jako ten, kdo přehání, když si dovolí čekat, že se věci vrací. V pořádku. Dobrovolně. A se slovem „děkuju“.
Neřekla jsem mu nic. Možná jsem měla. Ale někdy je i ticho odpověď. Dívám se, jak kope u sebe na zahradě, jak tahá pytle s hlínou, jak si staví nové záhony. A někde u toho je moje staré kolečko. Už dávno součást jeho vybavení. Už nejsem ta, kdo pomohl. Už jsem jen někdo, koho je třeba přehlédnout, aby se nemusel nic vysvětlovat.
A víte co? Mrzí mě to. Ne kvůli tomu plechovému kolečku, co jsem kdysi koupila ve slevě. Ale kvůli té lidskosti, která tím vzala za své. Kvůli tomu, že jsem někomu věřila a on místo vrácení věci vrátil jen mlčení. Mlčení je možná pohodlnější než omluva. Ale rozhodně není čestnější.
Mám nové kolečko. Tiché, nevrzající, čisté. A možná už ho nikdy nikomu nepůjčím. Ne ze zlé vůle. Ale protože příliš často jsou právě tyhle „maličkosti“ důvodem, proč se z lidí stávají cizinci, i když bydlí hned vedle vás.
A přitom by stačilo tak málo. Zaklepat znovu. Říct „díky, tady to máš zpátky“. A najednou by v tom nebylo jen kolečko, ale i to, že jsme si pořád ještě schopní něco půjčit – a přitom si navzájem nezmizet ze života.
