Článek
Šla jsem vlastně jen na krátkou procházku. Vzala jsem si lehký svetr, protože babí léto umí být zrádné, a říkala jsem si, že si v hlavě trochu utřídím myšlenky. Les bývá nejlepší posluchač, neptá se, nekritizuje, jen šumí a nechá člověka, aby se nadechl. Když jsem zabočila na cestičku, kde jsem dlouho nebyla, napadlo mě, že tam už asi nic zajímavého nenajdu. Jenže právě tam mě čekalo překvapení.
Nejdřív jsem zahlédla jeden klobouk, pak další. Srdce se mi rozbušilo jako dětem, když dostanou tajný dárek. Najednou jsem stála u houbařského pokladu. Hřiby rostly jeden vedle druhého, pevné, zdravé, s bílou nohou a hladkým hnědým kloboukem. Zprvu jsem váhala, jestli to není jen náhoda. Ale nebyla. Každý krok znamenal nový úlovek.
A teď už to můžu přiznat. Nešla jsem si jen tak projít hlavu. Vyrazila jsem na houby. Spíš z rozmaru, než z opravdového očekávání. Ale když se po deseti minutách začal košík nebezpečně plnit, rozesmála jsem se nahlas. Člověk by řekl, že jsem právě vyhrála malou loterii. Je zvláštní, jak něco tak prostého dokáže vyvolat takovou radost.
Na konci cesty jsem už skoro ani nemohla košík unést. A říkala jsem si, že na tom houbaření je cosi víc než jen sbírání surovin na smaženici. Je to návrat k dětství, kdy jsme chodili s rodiči a soutěžili, kdo najde víc. Je to radost z náhody, která vás odmění, jen když se trefíte ve správný čas. A taky pocit, že ještě pořád existuje něco, co nelze koupit ani naplánovat – jen prostě musíte vyrazit.
Houby rostou. Ještě teď. Ale dlouho to nevydrží. Proto popadněte košíky a běžte. Dřív než je po všem. Babí léto má kouzlo, které se opakuje jen jednou za rok. A až se vrátíte domů s plným košíkem, pochopíte, že tohle je ta pravá odměna za obyčejnou sobotu strávenou v lese.
