Článek
Byla to ta chvíle, kdy vám něco docvakne – ale ne v hlavě. V srdci. Docvakne vám, že spravedlnost, jak ji cítíte vy, není spravedlnost pro ostatní.
Moje sestra se odstěhovala z domu po svém manželovi. Nechtěla tam zůstat, prý jí to připomínalo moc smutku. Dům zchátralý, bez údržby, rozbitý plot, vlhké zdi. Chápu to. Ale místo, aby ho třeba prodala a postavila se na vlastní nohy, našim oznámila, že jde do nájmu. A tehdy se to rozjelo. Máma s tátou se shodli, že v nájmu přece být nemůže. Je to drahé, zbytečné, nejisté. A tak jí koupili byt. Za tři miliony. Ani nemrkla. Jen se zeptala, jestli by mohl mít balkon. Nezáviděla jsem. Vážně ne. Jen jsem si v tu chvíli uvědomila, že já celý život nic takového ani nenaznačila. Nikdy jsem si o nic neřekla. A tak jsem samozřejmě nic nedostala.
Když jí odešlo auto, pořídili jí nové. Otec mi pak při kávě u plotny, když jsem mu pomáhala vyměnit baterii v ovladači od garáže, řekl: „Víš, ona na nové auto nenašetří.“ Jen jsem přikývla. Neptala jsem se, jestli si myslí, že já snad na auta vydělávám zázrakem. Měla jsem jich za život několik. Každé jsem si koupila sama, sama vybrala, sama zaplatila.
Žiju v domku rodičů. Udržuji ho, natírám, maluji, vyměňuji, starám se o zahradu i o ně. Sama. Mám dvě práce, abych to zvládla. Syn ještě studuje, je mu třiadvacet. Je to hodný kluk, vděčný, a ví, co všechno dělám. Ale stejně mě občas tíží otázka: co po mně vlastně zůstane? Dům není můj. A i když si rodiče možná myslí, že „to se jednou vyřeší“, já vím, že jestli se to neřekne nahlas, jestli to nezapíšou, čeká mě peklo. Ne kvůli majetku. Ale kvůli té dynamice. Té věčné nerovnováze. A kvůli tomu, že sestře už dali.
Sestra žije v jiném městě. Když naši něco potřebují – odvézt k doktorovi, koupit nový koberec, pomoct se dřevem – volají mě. Neříkám ne. Jsou staří. Mám je ráda. Ale někde uvnitř mě to hlodá. To tiché „proč jen já“. Když jsem jednou zmínila, že bych chtěla, aby se věci rozdělily spravedlivě, matka se na mě dlouze podívala. A pak řekla, že sestra by to nezvládla. Že „ty to máš v životě vždycky nějak líp poskládané“. Líp? Mám dvoje pracovní boty, co střídám podle počasí, a rozbitý bojler, na který šetřím třetí měsíc. Ale dobře, beru. Možná působím, že všechno zvládnu. Možná jsem to tak vždycky dělala. Jenže to má svou cenu.
Se sestrou si nerozumíme. Nikdy jsme si nebyly blízké. Ona je ta, která se usmívá jen na ty, co ji obdivují. Celý život mě přehlížela. Nikdy mi s ničím nepomohla, když jsem jí něco svěřila, vždy to celé překroutila a vyhlásila do okolí. Proto ji nevyhledávám. Když mě někdo kdo nás zná obě potká a řekne: „Vy jste ale rozdílné,“ přikývnu. Protože jsme. Já si nestěžuji, mám dost práce i zájmů, nemám na stížnosti čas. Hlavu si čistím sportem a cestováním. Ona je můj pravý opak, je pohodlná a ventiluje vše…U rodičů platí za tu, která potřebuje jejich pomoc, protože to sama nezvládne. Ale přesto jsme sestry. A tohle slovo má váhu. Až jednou naši nebudou – a to vím, že přijde dřív, než bych chtěla – bude tohle všechno na stole. Papíry, účtenky, závěti nebo jejich absence. A bude ticho. A v tom tichu ucítím všechnu tu nespravedlnost, která se roky tiše vršila.
Nečekám omluvy. Ani pozdní vyrovnání. Jen bych si přála, aby naši pochopili, že spravedlnost není o tom, kdo co vydrží. Není fér odměňovat sílu tím, že ji zneužíváme. A není v pořádku někoho celou dobu brát jako samozřejmost, protože on přece nic nepotřebuje. I ti, co mlčí, mají sny. I ti, co pomáhají, někdy potřebují oporu.
A možná, že pointa toho všeho je vlastně v tom, že rodiče jednou odejdou, majetky se rozdělí, ale to, co po nich zůstane nejdéle, nejsou peníze, ale pocity. Ty se dědí daleko hůř. A jsou mnohem těžší.
