Článek
Ale z té zvláštní společenské očekávanosti, že holka má být o Velikonocích připravená na to, že dostane výprask. Že to tak „prostě je“. Že to „k tradici patří“. A že se přece nemáme urážet, protože je to celé jen sranda.
Jenže mně to sranda nepřipadá. Nepřipadalo mi to tak jako holce, když jsem u babičky brečela, protože mě sousedovic kluci honili po dvorku se stříkačkama a proutkama a já se neměla kam schovat. A nepřipadá mi to tak ani dneska, když slyším ty hlášky typu: „A co, zasloužíš si trochu vyšlehat, abys byla zdravá!“ Zní to jako vtip, ale přitom se za tím schovává něco, co mě osobně dost znechucuje.
Nejde o to, že by člověk nesnesl vtip, lehký dotek pomlázky, symboliku jara. Jasně, tradice mají své kouzlo, když jsou dobrovolné a oboustranně příjemné. Ale co to říká o společnosti, když je zcela normální se smát na účet holek, honit je po bytě nebo vesnici, polévat vodou, šlehat je a pak si z jejich nepohodlí dělat legraci? A ještě jim říct, že „to je jen tradice“. Jako by tradice byla zárukou správnosti. Jako by to, že se něco dělalo sto let, automaticky znamenalo, že to má smysl i dnes.
Nejspíš jsem na to citlivá právě proto, že jsem si zažila situace, kdy jsem byla vystavená něčemu, co jsem nechtěla – ale bylo mi řečeno, že „to tak prostě je“. V dětství, v dospívání, v práci, ve vztahu. A Velikonoce se mi v tomhle vždycky zvláštně propojují. Protože v tom vidím ten samý mechanismus: ženská má mlčet, tvářit se mile, usmívat se a být vděčná, že je o ni „zájem“. A když se jí to nelíbí, je prý přecitlivělá, prudérní nebo „feministka“ ve smyslu nadávky.
Ale proč bych měla být vděčná za to, že mě někdo bez svolení bije? Proč bych měla rozdávat vajíčka a úsměvy, když se necítím dobře? Jen proto, že to říká kalendář?
Za ta léta jsem poznala spoustu žen, které Velikonoce doslova nesnáší. Ale málokterá to řekne nahlas. Protože ví, že se dočká jen mávnutí ruky. „Jéžiš, ty to bereš moc vážně.“ Jenže ony to neberou vážně. Ony to prostě jen necítí stejně. Nepřijde jim normální, že každý rok zažívají situace, kdy si připomínají vlastní bezmoc. A to i vůči lidem, kteří jinak třeba fungují slušně – ale jakmile mají v ruce pomlázku a pivo, dovolují si věci, které by si jindy nedovolili.
To je další rozměr celé té „tradice“. Pro mnohé chlapy je to příležitost se trochu „urvat“, opít už od rána a bez následků se chovat jako puberťáci. A celá ta situace je tím jaksi posvěcená. Protože „Velikonoce“. Protože „tak to dělali už naši dědové“. A přitom by se nikdo nechtěl vracet do doby, kdy ženy nemohly volit, když se mluvilo o domácím násilí šeptem a kdy se děti „vychovávaly řemenem“. Ale jakmile jde o pomlázku, najednou je všechno v pohodě, protože „tradice“.
Já nejsem proti zvykům. Mám ráda věci, které mají smysl. Pečení beránka, barvení vajíček s dětmi, jarní procházky, pomalost svátků, kdy se rodina konečně na chvíli zastaví. Ale nechci být součástí zvyků, které se omlouvají jen tím, že „to tak děláme odjakživa“. Protože odjakživa taky děláme spoustu věcí špatně. A máme šanci to změnit. Začít znova. Jinak. Líp.
Když jsem naposledy řekla nahlas, že se mi nelíbí být vyšlehána, setkala jsem se s několika typickými reakcemi. Jedni se smáli. Druzí se urazili. Třetí se snažili vysvětlovat. „Ale vždyť tě nikdo nebije, je to jen symbolika!“ Jenže i symbolika má své hranice. A hlavně – symbolika bez souhlasu není symbolika. Je to nátlak.
Zkuste si to představit opačně. Co kdyby o Vánocích chodily ženy po ulicích, stavěly muže ke zdi a povinně jim barvily vlasy na zeleno „pro štěstí“, a když by se jim to nelíbilo, řekly by jen: „No co, je to tradice!“ Znělo by to absurdně, viďte? Ale právě v tom je ten rozdíl – jakmile se něco týká ženského těla, smí se na něj sahat, rozhodovat o něm, smát se mu. A jakmile se žena ozve, je zle.
Je mi líto každé holky, která na Velikonoce zatíná zuby, jen aby neudělala scénu. Která si vezme tlustší punčochy, aby to tolik nebolelo. Která připravuje výslužky, i když se jí příčí, že musí něco „dávat za výprask“. A taky chápu každou ženu, která to celé ignoruje, odjíždí pryč nebo zůstává doma s vypnutým zvonkem. Není to slabost. Je to obrana.
Letos to dělám jinak. Řekla jsem jasně, že pomlázku nechci. Že si ráda připiju, popřeju pěkné svátky, upeču mazance, ale že moje tělo není objekt veřejného pobavení. A že když to někomu vadí, je to jeho problém, ne můj.
Věřím, že když se o tom budeme bavit otevřeně a beze studu, dojde víc lidem, že tradice má být radost, ne stres. Že má spojovat, ne rozdělovat. A že pokud se někdo u tradice dobře baví, zatímco druhý se cítí nepříjemně, pak to není tradice. Je to jednostranná show.
Můžeme si Velikonoce vytvořit po svém. S respektem, humorem, laskavostí. Můžeme si z nich udělat den, kdy si připomínáme začátek jara, kdy se zklidníme, kdy si popřejeme něco hezkého – a ne, kdy se skrze zástěrku „tradice“ někomu ubližuje nebo se z něj dělá terč.
A hlavně bych si přála, aby naše dcery už nemusely řešit, jestli mají utíkat před sousedem s pomlázkou. Aby pro ně Velikonoce nebyly dny napětí a předstírání. Ale chvíle klidu, radosti a pocitu, že jejich tělo patří jim. Bez výjimek. Bez podmínek. Bez „vždyť je to sranda“.
Protože pokud se musíš smát na vlastní účet, abys zapadla do tradice, pak to není úcta ke zvykům. Je to kapitulace. A tu už dělat nechci.
