Článek
Místo pohádek na dobrou noc nám s bráchou rodiče vyprávěli, jak správně poznat kvalitní alkohol a proč je důležité marihuanu před kouřením dobře usušit.
Jmenuji se Petra a je mi dvaatřicet. S mladším bratrem Honzou jsme spolu prožili dětství, které by žádné dítě zažít nemělo. Když mi bylo deset a bráchovi osm, vyrůstali jsme v malém panelákovém bytě na okraji Ostravy. Naši rodiče nebyli zlí lidé – aspoň ne v tom klasickém smyslu. Nikdy nás nebili, nekřičeli na nás, a když byli střízliví, dokázali být i docela zábavní. Jenže těch střízlivých chvil bylo zoufale málo.
Máma pracovala jako servírka a táta dělal na stavbách, ale pravidelnost v práci ani v ničem jiném nebyla jejich silnou stránkou. Co si pamatuji, ve skříňce pod dřezem byl vždycky alkohol a v obýváku se povaloval pytlík s marihuanou. Pro naše rodiče to bylo něco tak běžného jako pro jiné rodiny čaj nebo káva.
„Petruško, pojď ochutnat, tohle je pravý jamajský rum, ne ta břečka, co prodávají v samoobsluze,“ říkala máma a natahovala ke mně skleničku s tmavou tekutinou, když mi bylo devět. Odmítnutí nepřicházelo v úvahu. „Musíš se to naučit pít, holčičko, život není procházka růžovým sadem. Jednou mi za to poděkuješ.“
S bráchou jsme oba začali ochutnávat alkohol dřív, než jsme uměli násobky sedmi. Táta zase považoval za důležité, abychom se naučili kouřit marihuanu. „To vás aspoň nezabije jako cigára,“ argumentoval, když balil jointa a ukazoval Honzovi, jak správně rozdrtit sušené lístky. „A hlavně, když vás to naučím já, budete to aspoň dělat pořádně a bezpečně.“
Ve škole jsme se snažili, aby si ničeho nevšimli. Honza byl vždycky tiché dítě, držel se stranou a měl problémy s učením. Já jsem naopak měla dobré známky a snažila jsem se být vzorná, abych odvedla pozornost od toho, co se dělo doma. Jenže když vám je deset a máte ráno kocovinu, těžko to utajíte před všímavou učitelkou.
Paní Novotná učila na prvním stupni a byla to ona, kdo poprvé pojal podezření. Všimla si, že často chybím v pondělí (to bývaly u nás doma největší večírky) a že Honza občas usíná při vyučování. Jednou si mě zavolala po škole.
„Petro, děje se u vás doma něco, o čem bych měla vědět?“ zeptala se mě s laskavým pohledem. Pokusila jsem se zalhat, ale slzy mi tekly po tvářích dřív, než jsem stihla dokončit větu. Ten den se rozběhl kolotoč, který nakonec vedl k tomu, že nás sociálka odebrala z rodiny.
Přechod do dětského domova byl pro nás s Honzou obrovsky traumatický. Přes všechno, co se dělo doma, jsme naše rodiče milovali. Byli to přece jen máma a táta. V domově nás naštěstí nechali spolu, a to byl možná jediný světlý bod v té temnotě. První měsíce jsem každou noc usínala s pláčem a Honza se začal pomočovat, i když už byl velký kluk.
Život v dětském domově nebyl jednoduchý. Měli jsme střechu nad hlavou, pravidelnou stravu a oblečení, ale chyběla tam láska, kterou každé dítě potřebuje. Vychovatelé dělali, co mohli, ale na dvacet dětí připadali dva dospělí, takže na individuální péči nezbýval čas. Honza se časem uzavřel do sebe a já jsem se naučila spoléhat sama na sebe a starat se o něj.
Když jsem po gymnáziu odcházela z domova, bylo mi osmnáct a myslela jsem, že mě čeká svoboda. Realita mě ale rychle dohnala. Nálepka „holka z děcáku“ mě provázela všude. Při hledání podnájmu se pronajímatelé tvářili nedůvěřivě, v práci se mě kolegové ptali na dětství a já nevěděla, co říct. Honzovi se vedlo ještě hůř - vyučil se truhlářem, ale několikrát vystřídal práci, protože měl problémy s autoritami.
Trvalo nám roky, než jsme se naučili fungovat ve světě, který na nás nebyl připraven. Já jsem vystudovala vysokou školu při práci a dnes pracuji jako účetní. Honza našel stabilní práci v nábytkářské firmě, kde oceňují jeho zručnost a to, že se drží stranou konfliktů. Oba žijeme střízlivě – alkohol nepijeme vůbec a o marihuaně nechceme ani slyšet.
Rodiče jsme neviděli už sedmnáct let. Několikrát se pokoušeli navázat s námi kontakt, ale my jsme se rozhodli, že je to „uzavřená kapitola“. Nemáme k nim nenávist, jen jsme pochopili, že některé mosty je lepší spálit a jít dál. Teď už máme své životy, které jsme si vybudovali navzdory všemu.
Když se dnes podívám zpátky, vím, že nás to, co jsme prožili, zocelilo. Ale žádné dítě by nemělo projít tím, čím jsme si prošli my. Žádné dítě by nemělo znát chuť alkoholu dřív než chuť zmrzliny.
