Článek
Začalo to jako sen. „Až půjdu do důchodu, budu konečně dělat všechno, na co jsem nikdy neměla čas,“ říkala jsem kolegyním v účtárně, kde jsem strávila posledních třicet let. „Budu cestovat. Číst knihy. Věnovat se vnoučatům. Pěstovat rajčata.“
Všechny mi to záviděly. Já, Marie Novotná, 63 let, konečně svobodná od budíků, deadlinů, otravných šéfů a ještě otravnějších klientů. Konečně paní svého času.
Poslední den v práci byl jako z filmu. Dort, květiny, dojemné proslovy. Kolegyně mi daly fotoalbum plné vzpomínek, šéf láhev drahého koňaku. „Budeme tě postrádat,“ říkali jeden přes druhého, „nevím, jak to tu bez tebe zvládneme.“
Usmívala jsem se, dojetím mi tekly slzy. Třicet let na jednom místě, to je kus života. Ale těšila jsem se na novou kapitolu. Na všechny ty úžasné věci, které konečně udělám.
První týden důchodu byl přesně takový, jak jsem si ho představovala. Vstávala jsem, kdy jsem chtěla. Snídala jsem na balkoně. Četla jsem knihy, na které jsem nikdy neměla čas. Zašla jsem na dlouhou procházku do parku. Navštívila jsem kamarádku na druhém konci města, aniž bych se musela ohlížet na hodinky.
Druhý týden byl podobný, jen jsem začala trochu uklízet. Přece jen, když je člověk doma, všimne si, kolik prachu se usadilo na poličkách a jak by chtěla kuchyň vymalovat.
Třetí týden jsem už začala být neklidná. Kolikrát můžete uklidit byt, který obývají jen dva lidé? Kolik procházek v parku můžete podniknout, než znáte každou lavičku a každou veverku jménem? Kolik knih můžete přečíst, než vám začnou splývat příběhy?
„To je normální,“ uklidňoval mě manžel, „potřebuješ si jen zvyknout. Najít si rytmus.“
Možná měl pravdu. Jenže jaký rytmus? Každý den byl stejný. Vstát, nasnídat se, uklidit, uvařit, čekat na manžela, večeřet, koukat na televizi, jít spát. Opakovat. Jako zaseknutá deska.
Začala jsem volat bývalým kolegyním. „Jak se máte? Co je nového v práci? Kdo sedí u mého stolu?“
Ze začátku byly milé, nadšené, že mě slyší. Ale postupně jejich nadšení opadalo. Měly svou práci, své starosti, svůj život. A já? Já neměla co nového říct. „Dneska jsem upekla bábovku“ nebo „viděla jsem v parku nového psa“ nejsou zrovna strhující konverzační témata.
Vnoučata, na která jsem se tak těšila? Ukázalo se, že dvanáctiletý Tomáš a patnáctiletá Eliška mají svůj program. Škola, kroužky, kamarádi. Jasně, občas přišli na návštěvu, ale po hodině koukání do telefonů a jednoslabičných odpovědí na moje otázky bylo jasné, že bych je raději měla odvézt zpět k rodičům.
Cestování, můj velký sen? Ano, jeli jsme s manželem na týden do Chorvatska. Bylo to hezké. Ale pak se vrátil do práce a já zůstala zase sama. Cestovat sama mě nelákalo a na velké cesty stejně nebyly peníze. Důchod není zrovna královský plat.
A tak přišel ten den, kdy jsem seděla v obýváku, koukala z okna na lidi spěchající do práce a brečela. Brečela jsem, protože jsem si uvědomila, že jsem udělala obrovskou chybu. Že jsem nebyla připravená na důchod. Že jsem neměla plán. Že jsem si myslela, že stačí mít čas, ale nenapadlo mě, čím ho naplním.
„Nemohla bych se vrátit?“ zeptala jsem se nesměle, když jsem po třech měsících zašla na návštěvu do staré práce. „Třeba na částečný úvazek?“
Šéf se na mě podíval s lítostí v očích. „Marie, mrzí mě to, ale už jsme za tebe našli náhradu. Mladou holku, čerstvě po škole. Je šikovná, rychle se učí.“
Přikývla jsem a snažila se nedat najevo zklamání. Samozřejmě, že mě nahradili. Co jsem čekala? Že moje židle bude tři měsíce prázdná, jen pro případ, že si to rozmyslím?
Zkusila jsem hledat jinou práci. Ve třiašedesáti, po třiceti letech na jednom místě. Můžete si domyslet, jak to dopadlo. „Ozveme se vám,“ říkali s úsměvem, který jasně znamenal „neozveme se“.
Jednou jsem dokonce zašla na pohovor do supermarketu. Potřebovali pokladní. Práce, kterou bych dřív považovala za podřadnou. Teď jsem o ni žadonila.
„Nemáte zkušenosti s pokladnou,“ řekla mi personalistka, mladá žena, která by mohla být moje dcera. „A upřímně, hledáme někoho… mladšího. Víte, je to fyzicky náročné, celý den sedět, markovat…“
Chtěla jsem jí říct, že jsem třicet let seděla osm hodin denně u počítače a zvládala jsem to bez problémů. Že nejsem stará, jen… zkušená. Ale co by to změnilo? V jejích očích jsem byla babička, která by měla sedět doma a plést svetry.
A tak jsem se vrátila do svého tichého bytu, ke svým dnům bez struktury, bez cíle, bez smyslu.
„Najdi si koníčka,“ radil mi manžel. „Něco, co tě bude bavit.“
Zkusila jsem to. Přihlásila jsem se na kurz keramiky. Byla jsem tam nejstarší, o dvacet let. Ostatní ženy se bavily o dětech, o práci, o životě, který jsem už neměla. Cítila jsem se jako z jiné planety.
Zkusila jsem dobrovolnictví. Venčení psů z útulku. To bylo fajn, ale dvě hodiny denně. Co s těmi zbývajícími čtrnácti, když nepočítám spánek?
Nejhorší na tom všem bylo, že jsem se za svůj pocit styděla. Vždyť důchod by měl být odměna, ne trest. Všichni mi říkali, jak mi závidí, jak se na důchod těší. A já tu sedím a přeju si vrátit čas.
Zlom přišel nečekaně. Sousedka, učitelka v důchodu, která stále chodí učit na částečný úvazek, onemocněla. Chřipka, nic vážného, ale nemohla do školy. A zoufale sháněla záskok na dva týdny.
„Nechtěla bys to vzít?“ zeptala se mě. „Je to jen dohled nad dětmi v družině. Nic složitého.“
Váhala jsem. Děti? Já? Ve třiašedesáti? Ale co jsem mohla ztratit?
A tak jsem šla. První den jsem byla nervózní jako prvňáček. Co když mě děti nebudou poslouchat? Co když něco pokazím?
Ale nestalo se. Děti byly hlučné, živé, občas zlobivé – ale taky zvědavé, upřímné a plné energie, která byla nakažlivá. Pomáhala jsem jim s úkoly, hrála s nimi hry, poslouchala jejich příběhy. A poprvé po dlouhé době jsem se cítila… potřebná. Užitečná. Naživu.
Dva týdny utekly jako voda. Když se sousedka uzdravila a vrátila se do práce, bylo mi to líto. Ale něco se ve mně změnilo. Pochopila jsem, že důchod neznamená konec. Znamená začátek – ale jen pokud si ho jako začátek naplánujete.
Dnes, rok po mém odchodu do důchodu, mám konečně pocit, že jsem našla rovnováhu. Dvakrát týdně chodím vypomáhat do školy – ne jako učitelka, ale jako asistentka v družině. Jednou týdně vedu kroužek pletení pro děti – kdo by řekl, že i dnešní děti může bavit něco tak „staromódního"?
Zbývající dny? Ty už nejsou prázdné. Mám čas na knihy, na procházky, na vnoučata (která ke mně teď chodí raději, protože „babička je cool, učí ve škole"). Ale mám taky strukturu, cíl, smysl.
Takže ano, můj odchod do důchodu byl zpočátku osudová chyba. Ale ne proto, že důchod je špatný. Ale proto, že jsem na něj nebyla připravená. Že jsem si myslela, že stačí přestat pracovat, a štěstí přijde samo.
Teď už vím, že důchod je jako prázdná kniha. Můžete ji nechat ležet na poličce a stěžovat si, že v ní nic není. Nebo ji můžete vzít a začít psát svůj vlastní příběh. Kapitolu za kapitolou, den za dnem.
A ten můj? Ten teprve začíná.
