Článek
Měli jsme už jednoho krásného syna, Davídka, kterému byly čtyři roky. Bylo to úžasné období, ale cítila jsem, že naše rodina ještě není úplná. Toužila jsem po dalším dítěti a chtěla jsem, aby Davídek měl sourozence.
Manžel byl zpočátku skeptický. „Máme přece Davídka, všechno nám funguje, proč to komplikovat?“ říkal. Ale já jsem byla přesvědčená, že druhé dítě bude pro naši rodinu požehnáním. Nakonec se mi podařilo ho přesvědčit. „Dobře,“ řekl jednoho večera. „Ale jen jedno!“
Když jsem o pár měsíců později zjistila, že jsem těhotná, byla jsem nadšená. Všechno šlo hladce – ultrazvuk, první pohyby miminka, plánování dětského pokojíčku. A pak přišel ten osudný den.
Byla jsem na pravidelném ultrazvuku a lékař se najednou zarazil. „Máte v rodině dvojčata?“ zeptal se. Zasmála jsem se. „Ne, proč?“ A pak to přišlo: „Protože vidím dvě miminka.“
Dvě? Dvojčata? Byla jsem v šoku, ale zároveň nadšená. Dvojčata! To bude úžasné! Ale než jsem se stačila vzpamatovat z té zprávy, lékař pokračoval: „Počkejte… vlastně vidím tři.“
Tři? Trojčata? V tu chvíli mi hlavou proběhlo snad tisíc myšlenek. Jak to zvládneme? Jak se vejdeme do našeho malého bytu? Co na to řekne manžel?
Když jsem mu to večer oznámila, chvíli na mě jen zíral. Myslela jsem si, že omdlí. „Trojčata?“ zopakoval nevěřícně. „Jak je to možné?“ Já sama jsem neměla odpověď.
Následující měsíce byly jako jízda na horské dráze. Na jednu stranu jsme byli nadšení a těšili se na příchod tří nových členů rodiny. Na druhou stranu nás děsilo všechno praktické – finance, prostor, čas.
Porod přišel dřív, než jsme čekali. Byla to rychlá akce a najednou jsme měli doma tři malá miminka – dvě holčičky a jednoho chlapečka. Aničku, Elišku a Matýska.
A tím začala ta pravá jízda.
První týdny byly naprostý chaos. Krmení, přebalování, uspávání – všechno se dělo ve trojnásobném množství. Měla jsem pocit, že nedělám nic jiného než běhám od jednoho miminka k druhému.
Manžel byl neuvěřitelný. Přestože byl zpočátku skeptický k druhému dítěti (natož trojčatům), stal se z něj super táta. Krmil děti v noci, přebaloval je s rychlostí blesku a dokonce se naučil uspávat všechny tři najednou.
Davídek byl zpočátku trochu zmatený z toho náhlého přívalu sourozenců. Ale brzy si je zamiloval a stal se jejich velkým bratrem ochráncem.
Samozřejmě nebylo všechno růžové. Byly dny (a noci), kdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál. Kdy mě vyčerpání dostalo na pokraj sil a já brečela do polštáře s pocitem bezmoci.
Ale pak přišly ty krásné momenty – první úsměvy všech tří najednou, první pokusy o plazení po podlaze nebo chvíle, kdy Davídek seděl mezi nimi a snažil se jim číst pohádky.
Naše domácnost se změnila v malou školku. Všude byly hračky, plenky a lahvičky s mlékem. Náš byt už dávno nestačil a museli jsme hledat větší bydlení.
Finančně to bylo náročné – trojčata znamenají trojnásobné výdaje za všechno od oblečení po jídlo. Ale naučili jsme se šetřit tam, kde to šlo, a přijmout pomoc od rodiny a přátel.
Jedna věc mě ale překvapila nejvíc – jak rychle si člověk zvykne na nový režim. Zpočátku mi připadalo nemožné zvládnout péči o tři miminka najednou. Ale postupem času jsme si vytvořili systém a všechno začalo fungovat.
Teď jsou našim trojčatům dva roky a já musím říct – život s nimi je naprostý chaos… ale nádherný chaos.
Každý den je plný smíchu (a občas i slz). Každý den je jiný a nikdy není nudný. Vidět ty tři spolu vyrůstat je něco neuvěřitelného.
Manžel občas říká: „Pamatuješ si, jak jsi mě přemlouvala na druhé dítě? Kdybys mi tehdy řekla o trojčatech, asi bych utekl.“ Ale já vím, že by neutekl. Protože teď je z nich tak nadšený jako já.
Někdy si říkám – příroda nás možná převezla tímhle překvapením s trojčaty. Ale zároveň nám dala ten největší dar vůbec.
A tak každý den děkuju za naši bláznivou rodinu plnou lásky (a plenek). Za manžela, který je mým největším parťákem v tomhle dobrodružství. Za Davídka, který je nejlepší velký bratr na světě. A za Aničku, Elišku a Matýska – naše malé zázraky.
Protože i když je život s trojčaty někdy náročný (a chaotický), neměnila bych ho za nic na světě.
Takže pokud vás někdy příroda překvapí něčím nečekaným – třeba trojčaty – nebojte se toho. Protože nakonec zjistíte, že i ten největší chaos může být plný lásky a radosti.
A hlavně… nikdy nepodceňujte sílu dobrého systému při péči o děti!
