Článek
Nějakou dobu po konci jsme spolu ještě občas zašli na kávu. Bylo to zvláštní – sedět naproti němu, povídat si o práci, o počasí, o psech, jako bychom nikdy nebyli víc než jen známí. Vypadalo to skoro až komicky, jak jsme se oba snažili být uvolnění. Když se smál, slyšela jsem v jeho hlase ozvěnu starých dnů, kdy mi říkal, že jsem jeho klid v chaosu. Ale teď ten klid patřil někomu jinému. Tvrdil, že ne. Že je sám, že se potřebuje „najít“. Věřila jsem mu, i když někde hluboko jsem tušila, že se něco změnilo. Ale vídali jsme se dál a bylo to fajn.
Jednoho dne jsem ho potkala náhodou na místě, kam nechodil. Stála jsem ve frontě v malém bistru a on vešel – s ní. Dívka, o které prý nebyla řeč. Objímali se tak přirozeně, že to bolelo víc než kterýkoli náš rozchod. Nepředstíral, že se neznáme. Jen kývl hlavou, krátce, jak se zdraví někdo, koho jste kdysi znali, a teď už nepatří do vašeho světa. V tu chvíli jsem pochopila, že všechno to „zůstaňme přátelé“ byla jen fráze, kterou si lidé říkají, aby se necítili jako ti špatní.
Doma jsem dlouho seděla na gauči a přemítala, jestli jsem to byla já, kdo si něco nalhával. Možná jsem jen neuměla přijmout, že některé vztahy mají skončit úplně. Že žádné „možná někdy“ už nepřijde. A zůstaneme přáteli, tak to také nefunguje. Vzpomínala jsem na naše společné výlety, na večery, kdy jsme se smáli tak, že jsme zapomínali na svět, i na hádky, které nás nakonec zlomily. Všechno to v hlavě běželo jako film, který se nedá zastavit, i když už dávno znáte jeho konec.
Trvalo mi měsíce, než jsem na něho přestala myslet, než jsem přestala hledat ve městě jeho tvář. Časem jsem si uvědomila, že „být přátelé“ jsem ve skutečnosti nechtěla. Chtěla jsem jen, aby mě pořád nějak miloval. Aspoň trochu. Abych nebyla ta, kterou se dá jen tak odložit. To bylo to pravé – ne touha po přátelství, ale po potvrzení, že mu na mně ještě záleží.
Dnes už vím, že přátelství po rozchodu může existovat, ale jen tam, kde už nebolí vzpomínky. Kde srdce není otevřená rána, ale jizva, která se zahojila. A my jsme k tomu nikdy nedospěli. Naše kapitola se uzavřela dřív, než jsem to dokázala přijmout. Možná jednou potkám někoho, s kým to skončí jinak. Ale teď už vím, že jsou vztahy, kde to nelze, i kdybychom si to sebevíc přáli.
A tak jsem se přestala snažit být jeho kamarádkou. A konečně jsem si dovolila být jen sama sebou – bez něj, bez minulosti, bez falešné snahy tvářit se, že jsme v pohodě. Protože některé věci prostě přestanou existovat, když je přestaneme živit.
