Článek
Už jako malá jsem tušila, že něco není v pořádku. Když maminka odešla z pokoje, Markéta mi sebrala hračky, štípala mě nebo mi rvala vlasy. Jakmile se ozvaly kroky na chodbě, okamžitě předstírala, že si se mnou krásně hraje. Byla v tom dokonalá – úsměv na tváři a pod ním čirá nenávist k vlastnímu sourozenci. Rodiče to nikdy neviděli nebo spíš vidět nechtěli. „Holky, vždyť jste sestry, musíte se mít rády,“ říkávala maminka. Jak naivní.
Když jsem byla menší, bála jsem se zhasnout. Ne kvůli bubákům pod postelí, jak si mysleli rodiče, ale kvůli Markétě. Jakmile rodiče zavřeli dveře, začalo to. „Víš, že tě rodiče vlastně nechtěli? Našli tě v popelnici,“ šeptala mi často do tmy. Jindy zase vymýšlela historky o tom, jak mě jednou v noci odnesou pryč, protože nejsem jejich pravá dcera. Když jsem plakala, smála se.
Vzpomínám si, jak mi bylo sedm let a dostala jsem k narozeninám krásnou panenku s dlouhými blond vlasy. Byla jsem z ní nadšená. Večer, když jsem usnula, Markéta vzala nůžky a panenku ostříhala dohola. Ráno jsem se probudila a našla svůj dárek znetvořený. Když jsem s pláčem běžela za rodiči, Markéta už tam byla a s andělským výrazem vyprávěla, jak jsem to udělala sama a teď svaluji vinu na ni. A rodiče? „Holky, už toho máme dost. Vy jste prostě obě stejné, pořád se hádáte.“
Obě stejné. Ta věta mě pronásledovala celý život. Ne, nejsme stejné ani náhodou. Já vstávám v pět ráno, abych si šla zaběhat, než půjdu do práce. Ona se sotva vyhrabala z postele před polednem. Já se starám o své tělo, hlídám si jídelníček, cvičím. Markéta váží přes sto kilo a jediný pohyb, který dělá, je cesta k ledničce. Přesto má tu drzost hodnotit mě a kritizovat.
Když mi bylo třináct, začala jsem se věnovat atletice. Byla jsem štíhlá, rychlá a běhání mi šlo. Trenér říkal, že mám talent. Markéta v té době už bojovala s nadváhou a místo sportu dávala přednost sezení u televize s balením sušenek. Když jsem jednou přišla domů nadšená, že jsem vyhrála školní přespolní běh, přivítala mě ledovou poznámkou: „To je skvělý, že umíš utíkat. Škoda že ti to nepomůže utéct od tý tvý ošklivý tváře.“ V ten den jsem poprvé pocítila, jak hluboko sahá její nenávist.
Jednou, to mi bylo sedmnáct, jsem si koupila za své první vydělané peníze krásné kožené kozačky. Dva měsíce jsem roznášela letáky, abych si na ně našetřila. „Můžu si je půjčit jen na dnešní večer?“ žadonila Markéta. Po dlouhém přemlouvání jsem souhlasila. Vrátila se nad ránem, bez bot. Prý je někde ztratila na večírku. Jen pokrčila rameny: „No co, koupíš si nové.“ Nikdy se neomluvila, nikdy mi je nenahradila.
Nejhorší bylo, když jsem si v devatenácti přivedla domů svého prvního vážného přítele Tomáše. Cítila jsem se s ním šťastná, byl to slušný, inteligentní kluk, který studoval medicínu. Markéta kolem něj začala kroužit jako sup. Nejdřív nevinné úsměvy, pak „náhodné“ dotyky, až jednoho dne, když jsem přišla nečekaně domů, jsem je našla spolu na gauči. Tomáš byl zmatený, omlouval se, že ho svedla. Markéta se jen smála. „Vidíš, ani chlapa si nedokážeš udržet,“ řekla mi tehdy. „Stačilo málo a šel za mnou. Ty jsi prostě nudná, sestřičko.“
A co moji rodiče? „Bylo vás tam víc na vině,“ řekl táta. Jako vždy neochotný postavit se za pravdu, neochotný vidět, že jeho starší dcera je manipulativní a zlá osoba.
Když mi bylo pětadvacet, rozhodla jsem se odstěhovat do jiného města. Nemohla jsem to už snést. Její věčné intriky, pomluvy, způsob, jakým o mně mluvila s rodinou – že jsem namyšlená, že myslím jen na sebe, že se vytahuju svou postavou. Pravda byla taková, že mi záviděla každý úspěch, každý kompliment, který jsem kdy dostala.
Zatímco já jsem budovala kariéru, ona se vdala za prvního chlapa, který o ni projevil zájem. Břichatý, plešatý Vladimír, který propíjel polovinu výplaty. Kolikrát jsem slyšela jejich hádky, při kterých létaly talíře. Ale navenek se předváděla: „My máme tak harmonické manželství, na rozdíl od tebe, která si nemůže nikoho najít.“
Před pěti lety tatínek vážně onemocněl. Kdo se o něj staral, vozil ho po vyšetřeních, připravoval mu jídlo? Já. Markéta se ukázala jednou za čtrnáct dní, vždycky s nějakým dárkem, aby to vypadalo, jak je pozorná dcera, a pak rychle zmizela. Když jsem jí vyčetla, že bych taky potřebovala pomoct, odpověděla: „Ty to přece zvládáš, jsi ta dokonalá. A kromě toho, já nemám žaludek na nemocnice.“
Poslední kapkou byl moment, kdy jsem před Vánoci přivezla rodičům dárky. Markéta tam byla s celou svou rodinou. Když jsem odešla do kuchyně pomoct mamince, slyšela jsem, jak říká svým dětem: „Vidíte, jaká je teta? Přiveze drahé dárky, aby ukázala, kolik vydělává. A pak zase zmizí. Proto nemá děti, protože by se o ně neuměla postarat, myslí jen na sebe.“
V tu chvíli jsem pochopila, že některé věci se nikdy nezmění. Markéta mě nikdy nepřijme, nikdy mi nebude přát, vždycky bude hledat způsoby, jak mi ublížit.
Lidé mi často říkají: „Měly byste jít na terapii, vyřešit si to.“ Jenže terapie funguje jen tehdy, když obě strany chtějí problém řešit. A já už nechci. Nechci znovu otevírat staré rány, nechci se pokoušet o něco, co je předem odsouzené k neúspěchu. Markéta by musela nejdřív přiznat, že má problém. A to se nikdy nestane. A rodiče ti jen prostě nechtěli vidět, co se děje. Bylo jednodušší předstírat, že jde o běžné sourozenecké šarvátky, než přiznat, že jejich starší dcera mě nenávidí.
Takže si žiji svůj život. Daleko od ní, daleko od toxicity, kterou kolem sebe šíří. Rodiče navštěvuji, když vím, že tam nebude. A oni to respektují, konečně pochopili, že některé vztahy nelze opravit, ať se snažíte sebevíc.
