Článek
Souhlasila jsem téměř automaticky. Loni , pár dní před Vánoci mi volal bratr s manželkou a mluvili v rychlosti, ale mile, s takovou tou starostlivostí, která se těžko odmítá. Říkali, že přece nemám být sama, že patřím k rodině a že by byli rádi, kdybych přišla. Neznělo to nijak podezřele, spíš měli asi pocit, že dělají dobrou věc. A já si v tu chvíli ani neuvědomila, že se vlastně nikdo neptá, jestli mám jiné plány nebo jestli se mi chce.
Přijela jsem k nim už dopoledne, protože prý bude hodně práce a bude fajn, když se uvidíme dřív. Hned po příchodu jsem pochopila, že tenhle Štědrý den i večer nebude jen o tom, že si sednu na gauč a budu součástí rodiny. Manželka bratra mě hned zapojila do příprav, jako by to bylo naprosto samozřejmé. Zatímco jsem si sundávala kabát, už mi říkala, co je potřeba dodělat, kde co leží a co se ještě nestihlo.
Nenápadné přesuny odpovědnosti
Nejdřív jsem to brala jako maličkost. Pomoci s bramborovým salátem, nachystat stůl, pohlídat, aby se děti nemotaly pod nohy. Jenže postupně se ty drobnosti začaly vrstvit. Děti se ke mně přilepily, protože rodiče měli plné ruce práce. Někdo musel hlídat, aby nesahaly na cukroví, někdo jim musel pustit pohádku, někdo je musel uklidnit, když začaly být protivné. A tím někým jsem byla já. Vzala jsem je i na procházku.
Ani v jednu chvíli se nikdo nezeptal, jestli mi to vyhovuje. Bylo to podané tak přirozeně, že jsem si až pozdě uvědomila, že se ze mě stala výpomoc, která se hodí, protože je po ruce. Bratr se točil kolem kuchyně, manželka pobíhala mezi plotnou a stolem a já měla na starosti děti i drobné práce, které nikdo jiný dělat nechtěl. Přitom jsem tam byla pozvaná hlavně proto, abych nebyla sama.
Únava místo sváteční nálady
Když jsme si konečně sedli ke stolu, byla jsem vyčerpaná. Ne fyzicky tak, že bych nemohla vstát, ale vnitřně. Místo sváteční pohody jsem cítila spíš úlevu, že se na chvíli sedí. Děti ale ani u večeře nezůstaly klidné a automaticky jsem byla ta, která je napomínala, utírala rozlité pití a zvedala spadlé příbory. Všechno tak nějak spadlo na mě, protože jsem neměla jinou roli.
Večer pokračoval rozdáváním dárků a uklízením. Zatímco ostatní se střídali mezi radostí a smíchem, já už fungovala spíš ze setrvačnosti. Nikdo to nemyslel zle, to vím. Jenže právě v tom je ten problém. Když se očekávání neřeknou nahlas, člověk si jich všimne až ve chvíli, kdy je pozdě. A já si uvědomila, že jsem tam vlastně proto, aby bylo všechno snazší pro ostatní.
Rozhodnutí, které přišlo až doma
Když jsem se pozdě večer vrátila domů, padla jsem do postele a usnula téměř okamžitě. Bez pocitu, že jsem si užila Štědrý večer, bez radosti, bez klidu. Spíš s hlavou plnou myšlenek, které se mi honily ještě dlouho potom. Uvědomila jsem si, že jsem se nechala vtáhnout do role, kterou jsem si nevybrala. A že jsem to dovolila hlavně proto, že jsem nechtěla působit nevděčně.
Hned jsem naplánovala, že příští rok zůstanu doma. A klidně sama. Už vím, že samota není problém, pokud si ji člověk zvolí sám. Horší je být někde mezi lidmi a cítit se jen jako užitečná položka navíc. Vánoce jsou před námi a mají být o klidu a o tom, že se člověk cítí přijatý. Ne o tom, že se od něj čeká víc, než mu kdo řekl. A tohle rozhodnutí je letos ten největší dárek, který jsem si mohla dát. Zůstávám doma.
