Článek
Tchán patří k lidem, kteří všechno umí. Tedy, aspoň si to myslí. Kdysi býval šikovný, o tom žádná. Opravil kohoutek, přitloukl poličku, uměl si poradit. Jenže čas běží, ruce už nejsou tak jisté a technologie taky pokročily. Přesto se rád vrací ke svému starému nářadí a má ten typický pohled muže, který se nikdy neptá, jak co funguje – prostě to rozebere. Když nám minulý měsíc auto začalo zlobit, nabídl se, že se na to podívá. „To bude maličkost, jen cívka nebo kabel,“ mávl rukou.
Já byla proti. Něco ve mně mi říkalo, že to neskončí dobře. Jenže můj muž se usmál, poplácal otce po zádech a řekl: „Jasně, tati, buď v klidu, to zvládneš.“ Tak se stalo, že jsme auto přivezli k němu do garáže. Bylo to jeho království – všude plechovky s olejem, poličky s nářadím, staré svíčky, šrouby, dokonce i karburátor z nějaké Škodovky, kterou kdysi měl. Všechno vonělo po benzínu a nostalgii. Vzpomínky na časy, kdy se svět dal spravit kladivem.
Stála jsem opodál a sledovala, jak si tchán s jistotou nasazuje brýle, bere do ruky klíč a pouští se do práce. Motor otevřený, kabely venku, všechno působilo, jako by měl plán. Jenže čím déle tam byl, tím víc mě přepadala nejistota. Z reproduktorů hrálo rádio, on si broukal do rytmu a já v duchu počítala, kolik asi stojí nová řídicí jednotka, kdyby se něco pokazilo. Párkrát jsem se ozvala, že možná by bylo lepší zajet do servisu, ale dostalo se mi jen mávnutí rukou. „Neboj, holka, to mám v ruce,“ utrousil s úsměvem.
Když se po hodině ozvalo zapraskání a z motoru se vyvalil kouř, zůstali jsme stát jako přimrazení. Tchán zrudl, rychle vypnul zapalování a jen tiše zaklel. Z garáže se linul pach spáleniny, já se snažila dýchat zhluboka, abych se nerozkřičela. O pár minut později dorazil i manžel, který zrovna sekal trávu. Pohled, který si s otcem vyměnili, bych si raději odpustila.
Ukázalo se, že „maličkost“ byla výměna kabeláže k zapalování. Jenže tchán, ve snaze ušetřit pár korun, napojil vše obráceně a spálil elektronickou jednotku. Oprava? Patnáct tisíc. A ještě k tomu odtah, protože auto už nešlo nastartovat. Celý den ticha, napětí v domě by se dalo krájet. Můj muž byl rozpolcený – rozčilený i lítostivý zároveň. Věděl, že otec to neudělal schválně, jen chtěl pomoci. Ale někde uvnitř to bolelo.
Tchán druhý den přinesl obálku s penězi. Neřekl nic, jen ji položil na stůl. Neodvážila jsem se ji otevřít. Když odešel, podívala jsem se dovnitř – bylo tam pět tisíc a papírek s nápisem: „Promiň, myslel jsem, že ještě umím.“ Ten kousek papíru mě zasáhl víc než ta finanční ztráta. Najednou jsem viděla starého muže, který se snaží zůstat užitečný. Který nechce být jen tím, koho zveme na oběd a pak mu řekneme, že všechno máme zařízené.
Nakonec jsme se na tu opravu složili. Auto jezdí, tchán od té doby do garáže moc nechodí. Jen občas, když projíždíme kolem jeho domu, vidím, jak stojí u otevřených vrat a dívá se dovnitř – jako by tam zůstal kousek jeho hrdosti.
Dnes už vím, že ten den nebyl o zkaženém motoru ani o penězích. Byl o pýše, o stáří a o tom, jak těžké je přijmout, že svět se změnil. A že pomoc někdy neznamená udělat něco – ale jen být nablízku, když se něco pokazí.
